Parilis - Záhadná sestřenice

Nebelvírský had 1/2

Sotva se ráno začalo rozednívat, Rose vyskočila z postele, popadla věci s ranní hygienou a zaběhla do koupelny, kde se rychle převlékla a umyla. Nejvíc času pak strávila před zrcadlem, když se snažila své dlouhé, husté a velice nepoddajné kudrnaté vlasy přinutit aspoň trochu k nějaké té nepatrné poslušnosti. K jejímu vzteku si však ty zpropadené, rezavé kudrny dělaly stále co chtěly a vůbec ji neposlouchaly. Takže, když konečně skončila s česáním, nebyl ve výsledku vidět skoro žádný rozdíl. Snad jen že už nevypadala tak moc rozcuchaně, jako když se čerstvě probudila. S povzdechem tedy vyndala z taštičky gumičku a vlasy si sepla do vysokého culíku, než se vrátila do pokoje pro své učebnice. Ve dveřích se při tom málem srazila se Zooey, která právě taky vstávala. Překvapeně vzhlédla k vysoké dívence a rychle se jí omluvila, než Zoo, stále ještě skoro spící, jí zmizela za dveřmi do dívčí koupelny. Jen na ni líně mávla přes rameno, že se nic nestalo, než za ní zaklaply dveře.

„Toho si nevšímej, taková je po ránu vždycky." usmála se na zmatenou Rose Xia, která se stále ještě rozvalovala na své posteli. Rose nemohla jinak, než si ji prohlédnout. Stále ji udivovalo, že dvě tak rozdílné bytosti, jako jsou Zooey a Xia, mohou být dvojčata. Vlastně to bylo celé takové...

Včera večer, Rose ani Hugo nedávali moc velký pozor při zařazování. S ostatními prváčky se skutečně seznámili, až když je prefekti vedli na kolej. Jejich první reakcí bylo překvapené zamrkání a následný nekontrolovatelný výbuch smíchu. Protože letos do Nebelvírské koleje nastoupilo osm prváčků a jak to tak vypadalo, letošní první ročník se skládal ze samých 'zrcadel'. Byli tu Rose a Hugo. Pak dvojčata s neobvyklým příjmením Elliot. Zooey, vysoká blondýnka s rovnými vlasy a žlutohnědýma očima s pletí krémově bílou a její sestra Xia. Stejně vysoká černovláska se stejně žlutohnědýma očima a pletí černou jak hořká čokoláda. Ty dvě byly jako den a noc. Další dvojčata byli dva zelenoocí blonďáci. Brian a Brick Collinsovi. Jako poslední tu pak byli Woodovi. Dva hnědovlasí rošťáci s čokoládovýma očima Casey a Jasey.

„To nevadí, James po ránu taky vždycky nesrší zrovna dva krát dobrou náladou." mávla nad vším rukou Rose, než se se spolužačkou rozloučila a seběhla rychle do společenské místnosti, kde na ni už čekali kluci. Jak předpokládala, její hnědovlasý bratránek seděl v jednom z křesel u krbu a tvářil se, jako kdyby se proti němu měl spiknout celý svět. Naproti němu seděl Fred a hustil do něj nějaké své rozumy, zdálo se však, že James ho vůbec nevnímá. Bezduše zíral do plamenů, na čele hlubokou vrásku a vůbec nevnímal, co se kolem něj děje. V posledním křesle seděl její bratr Hugo a vypadalo to, že každou chvíli zase usne. Seděl předkloněný, lokty opřené o kolena, hlavu v dlaních a snažil se ze všech sil přemoci stále se zavírající víčka, která se ho s neustálou vytrvalostí snažila opět polapit v říšu snů. Rose potichu přešla k bratrovi, založila si ruce v bok a chvilku ho sledovala zamračeným pohledem, než se rozhodla bratra probrat a trochu do něj žďuchla. Vzápětí se ozvala dutá rána a rázem ustalo všechno tiché štěbetání, kterým se společenská místnost Nebelvíru začala po ránu pomalu zaplňovat. Všechny oči se upřely k hloučku u krbu a na prváčka, který se s nechápavým výrazem zvedal ze země. V očích dezorientace z právě prožitého, krutého probuzení.