Parilis - Záhadná sestřenice

Vzhůru do Bradavic 3/3

Fred to celé pozoroval s podivnou směsicí pobavení a vlastního zklamání, že se dotyčná osůbka stále ještě neobtěžovala objevit. Sám na ni byl velice zvědavý. Na někoho, kdo by ho byl schopen trumfnout ve všech těch lotrovinách, kterých se společně s hnědovlasým mladíkem navyváděl.

,,Určitě přijede, jen jí dejte čas. Třeba zase něco provedla a má zaracha.” pokusil se je nějakým způsobem povzbudit. I když sám se užíral nervozitou.

,,Jo, to by jí bylo podobné.” zašklebil se Hugo, když si vzpomněl na svou sestřenku. V porovnání s ní se Fred a James zdáli jako úplní začátečníci.

,,Myslíš, že konečně podpálila svatyni? Vyhrožuje tím maceše už dost dlouho.” pozvedla Rose pochybovačně obočí a neubránila se ironii. Nechtělo se jí věřit, že by Parilis byla tak střelená, aby opravdu zničila tamější školu. Pohodlněji se opřela a opět začala drbat kocoura, který jí požitkářsky zapřel hlavu do dlaně. Natáhl packy, které vzápětí zaťal do dívčina trička. Rose si jen povzdechla a nechala ho, ať jí dál cupuje tričko na nudličky. Z předchozích zkušeností už věděla, že kdyby se ho pokusila odháčkovat, velice by se urazil. Když na to totiž přišlo, Amorek dokázal být velice urážlivý kocourek.

Dveře kupé se otevřely a vzápětí přistála Hugovi v klíně bílá obálka. Chlapec ji překvapeně zvedl a do klína se mu vysypal přeložený list nažloutlého pergamenu. Tázavě se zadíval na svého bratránka, který stál ve dveřích a na ramenou mu seděly dvě velké, bílé sovy. Nutno podotknout, že se netvářil zrovna dvakrát nadšeně.

,,To ti poslala Parilis?” zvedl překvapeně obočí, protože poznal druhou sovu, která nebelvírskému chytači seděla na levém rameni. Na bílém, spíše stříbrném peří sem tam zářila černá tečka. Soren. Sova, jejich sestřenice, která bydlela přes půl světa od nich.

,,Ta pitomá sova se spletla. Měla by si ji líp vycvičit.” zavrčel hnědovlásek podrážděně, za což schytal jedno naštvané klovnutí od své vlastní sovy. Druhá byla příliš unavená, takže se zmohla pouze na jedno tiché, dotčené houknutí.

Hugo podal sestře dopis a převzal si od nevlastího bratra unavenou sovu, kterou dal do klece k jejich vlastní, Sabrině. Mladé sově pálené. Soren se okamžitě usadila na bidýlku. Trochu se napila, snědla pamlsek a s hlavou pod křídlem okamžitě usnula. Mezitím se Rose prokousávala dopisem od jejich sestřenky a potlačovala smích, který jí nezvladatelně cukal koutky. Když dočetla, nevěřícně zavrtěla hlavou.

,,Tak už vím, proč se zdržela.” pobaveně vzhlédla k ostatním. Fred a Hugo se na ni zvědavě zahleděli, zatím co James se opět uvelebil na svém místě a dělal, že ho jejich rozhovor vůbec nezajímá. Přes to by se Rose vsadila o celé své kapesné, že je jedním uchem pečlivě poslouchá a nenechává si nic uniknout.

,,Zdá se, že jeden z draků jedné z tamějších kněžek podpálil nešťastnou náhodou svatyni.” zamrkala nevinně a už se nesnažila potlačit smích, který se o ni pokoušel. Hugo na ni nevěřícně vykulil oči, než se rozesmál. Fredovi taky pobaveně cukaly koutky, ale zatím se stále ještě držel.

,,Aha, a vsadím se, že naše maličká čarodějka v tom nemá namočenou ani špičičku svého prťavého malíčku, co?” pozvedl obočí. Tón, jakým tu větu řekl napověděl, že ve skutečnosti si myslí úplný opak.

,,Uhodl's.” Rose pobaveně přikývla a utírala si slzy smíchu z očí. Dopis, který prve odložila vedle sebe na sedačku, se začal pomalu měnit v ohořelou hromádku šedavého popela.

Za okny už panovala neprostupná tma, když se zvedli, aby se mohli převléct do školních hábitů. Chvilku na to už vlak zastavil ve stanici, a tak dětem nezbylo nic jiného, než uklidit zvířata zpátky do klecí a vystoupit. Venku už vládla nepřehledná tlačenice studentů různého věku. Každý na sebe pokřikoval. Kamarádi, kteří se sobě navzájem v té tlačenici ztratili, na sebe pořvávali ve snaze se najít a nad tím vším chaosem se tyčila ohromná postava bradavického hajného. V ruce držel rozsvícenou lucernu a svým zvučným hlasem se snažil překřičet všechny ostatní.

,,Prváci ke mně! Sem, prvácí!” vyřvával nad hlavami studentů, z nichž nejvyšší mu hlavami dosahovali sotva k lokti.

,,Ahoj Hagride!” houkl Fred na rodinného přítele a vesele mávl. Obr na něj upřel přívětivá očka a široce se usmál.

,,Ahoj děcka, sem rád, že vás zase vidim.” sklonil se a každého z nich sevřel v medvědím objetí, div jim nezlámal žebra.

,,Tak my s Jamesem půjdem, zatím čau.” Fred popadl svého nejlepšího kamaráda za rukáv a rychle ho odtáhl z davu prvňáků, kteří se kolem Hagrida začali shlukovat jako vosy kolem medu. Předběhl partu nějakých čtvrťáků a zabral si pro ně jeden prázdný kočár. Koutkem oka postřehl Jamesův pohled, který vrhl na testrála, než ho následoval do úkrytu čtyř stěn.

Každý se mlčky posadil na jednu stranu a kočár se rozjel. Tentokrát nečekal, jestli se k mladíkům ještě někdo přidá. Fred po očku pozoroval svého nejlepšího přítele, který seděl naproti němu, ruce založené na hrudi a upíral nabručený pohled z malého okénka na své straně. Chvíli přemýšlel, že si ho nebude všímat, ale to by se nesměl jmenovat Weasley, aby neměl nutkání hned do všeho strkat ten svůj pihovatej nos.

,,Můžeš mi říct, jak dlouho se ještě hodláš tvářit, jako kdyby ti všichni ubližovali?” zamračil se na hnědovláska a sám si založil ruce na hrudi. James na něj stočil svůj oříškový pohled a chvilku mlčel, než se uráčil odpovědět.

,,Dlouho, vadí ti to?”

,,Ty víš, že jo, tak proč se ptáš?” obočí mu naštvaně poskočilo.

,,To ty jsi se ptal první.”

,,Pro Merlina Jamesi! Co ti ta holka udělala, že ji nemůžeš vystát?!” rozhodil Fred teatrálně rukama.

,,Existuje.” dostalo se mu okamžité odpovědi, na kterou chvilku nevěděl, co říct.

,,To jsi vážně tak povrchní? No tak existuje! Rose a Hugo ji mají rádi. Mně přijde taky fajn, tak co? Dej jí aspoň šanci. Vždyť je to Charlieho dcera. Naše sestřenice. Nemůžeš na ni být jak pes, když ji ani neznáš!” zamračil se na kamaráda naštvaně a vzápětí sebou cukl, když ho James probodl tím zvláštním pohledem, který u něj tak nesnášel. Neměl rád, když se na něj tak díval, protože pak vypadal až moc nebezpečně a nevyzpytatelně a Fred nikdy nevěděl, co se mu honí hlavou. Neochotně a se skrytým strachem se raději stáhl a když kočár konečně zastavil, vylezl z něj jako první.

James Freda pomalu následoval a zamyšleně si prohlížel jeho záda. V duchu přemýšlel o zrzkových slovech, která na něj v tom rozhořčení vychrlil. Charlieho dcera? To určitě. Ta malá potvora vodila za nos skoro každého člena téhle rodiny a dokonale jí to procházelo. Ale on věděl, kdo ve skutečnosti je. Věděl o ní skoro všechno, stejně jako Rose a Hugo. Oni byli jediní tři zasvěcení. Byla pravda, že to své chování vůči ní možná trochu přeháněl, ale nehodlal na tom cokoliv měnit. Nejprve si s ní promluví a teprve pak se rozhodne, jestli s ní dál bude vést tuhle tichou válku, nebo se usmíří. Rozhodně to ale nebude mít lehké. Vlastně... když půjde do Zmijozelu, nebude se ani muset namáhat s ní o čemkoliv mluvit.

Mlčky se oba posadili na svá místa za kolejním stolem a obrátili svou pozornost k učitelskému stolu. Před ním už byl na stoličce připraven Moudrý klobouk, který s každým rokem vypadal víc a víc potrhaněji. Čím dál tím víc se zdálo, že když se na něj jen trošičku křivě podíváte, nenávratně se rozpadne na smutnou hromádku něčeho, co kdysi mohl být celkem slušný, čarodějnický klobouk.

Tak a konečně tu máme poslední dílek první kapitoly. Doufám, že se aspoň trochu líbil a moc se omlouvám za chyby. Ta věc jménem Pravidla pravopisu není zrovna mým nejlepším přítelem ;-)
Ziwa