Parilis - Záhadná sestřenice

Další trest 2/2

Parilis se zhluboka nadechla, než zaklepala na dveře kabinetu profesora lektvarů. Na tlumené zavrčení: Dále, pak opatrně otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Musela se pro sebe pousmát. Snape seděl za svým pracovním stolem, kolem sebe rozházené písemky třetích ročníků a na tváři výraz, před kterým by každý raději utekl.

,,Dobrý večer, Severus-sensei, přišla jsem si vybrat svůj trest.“ neodolala a lehce se muži poklonila. V očích své obvyklé nezbedné jiskry.

,,Jdete pozdě!“ štekl profesor a přísně si dívenku změřil. Ta se opět zašklebila a souhlasně kývla hlavou.

,,Jistě, já vím.“ odpověděla, jako kdyby nestála před největším postrachem všech Bradavických studentů.

Skutečně šla pozdě. Rose totiž ukrytá učebna natolik fascinovala, že se od všech těch knih vůbec nedokázala odpoutat. Na první pohled se zamilovala do sbírky kouzel z bílé magie, zatím co James obdivoval Saorsiiny knihy. Hugo jen tak bloumal zvědavě okolo a sem tam nakoukl do nějakého svazku.

Parilis nevěděla, jestli to má nazývat štěstím, nebo nad ní samotný Merlin drží ochranou ruku, protože ani jednoho z dvojčat nenapadlo, že by to mohla být tajná učebna někoho jiného, než samotných zakladatelů. Ona sama neměla odvahu jim říct pravdu.

,,Posloucháte mě, Weasleyová!“ zavrčel vztekle Snape a vytrhl tak dívenku z přemýšlení. Patricie se jen vesele uculila a nevinně na profesora zamrkala dlouhými řasami.

,,Gomenasai, Severus-sensei, ale trochu jsem se zamyslela. Mohl byste mi to zopakovat?“ udělala na profesora psí oči, které uměla dokonale.

Snape jen vztekle zaskřípal zuby, načež mávl rukou do rohu místnosti, kde se kupila hromada špinavých kotlíků.

,,Tohle všechno umyjete. A bez použití kouzel!“ štěknul na dívenku vztekle. Ta se však nenechala vyvést z míry. Pouze souhlasně kývla a odešla do druhé místnosti pro kýbl s vodou a čistý hadr, než se usadila na dřevěnou stoličku a vzala do rukou první kotlík. Při práci se neubránila úsměvu a po chvíli si začala dokonce broukat tichou melodii. Celým svým bytím při tom vnímala přítomnost černovlasého muže, který po ní v jednom kuse vrhal nevraživé pohledy.

Sklonila hlavu a za rozcuchanými vlasy skryla potměšilý úsměv, když cítila, že se jí černé oči snaží dostat do hlavy. Aniž by ji to stálo nějakou námahu, postavila kolem svých myšlenek bytelnou zeď a pokračovala ve své práci. Sem tam nechala ve stavbě, ochraňující její myšlenky udělat maličké prasklinky, které však po chvíli bez větší námahy opět vyspravila. Vnímala při tom vzrůstající nelibost profesora lektvarů, kterému tak opět zabránila nahlédnout do jejího nitra.

,,Hrajete si se mnou?!“ vyštěkl najednou, když opět lehce opravila několik větších prasklin ve své obraně. Musela se hodně přemáhat, aby se jí po tváři nerozlil široký úsměv. Čekala, kdy to profesor konečně nevydrží a ozve se.

,,Já? Já tu jen čistím kotlíky.“ poukázala na očividný fakt. Při těch slovech odložila právě umytý kotlík na hromadu k ostatním čistým a sáhla po dalším. Na tváři výraz naprostého údivu nad mužovými slovy.

Snape jen vztekle zavrčel. Popadl další písemku a aniž by si přečetl její znění, automaticky na ni napsal velké H. Při tom nezpouštěl oči z maličké čarodějky.

Parilis se culila na špinavé dno kotlíku, který právě čistila a překvapeně zamrkala, když se tlak na její mysl znásobil. Potlačila pobavený úšklebek a povolala malého hádka, který se postavil profesorovi do cesty.

Snape vztekle přimhouřil oči, načež je stočil na pergamen ve svých rukou. Zběžně jej přejel pohledem, než údivem nadzvedl obočí a k vlastní nelibosti napsal do horního rohu A. Následujících několik minut se opět věnoval písemkám, a tak ticho kabinetu narušovalo pouze škrábání pera o pergamen a Parilisino tiché pobrukování. Sem tam o sebe cinkly kotlíky, kterými se dívenka prohrabovala.

,,Jestli tu je něco, co chcete vědět, stačí se jen zeptat.“ povzdechla si Parilis po několika minutách ticha, když opět ucítila tlak na svou mysl.

Zvedla pohled od kotlíků a upřeně se zadívala na obávaného profesora. Ten se na ni několik dlouhých minut pouze mlčky mračil. Pohodlně opřen ve svém křesle, lokty opřené o opěrky, prsty spojené do stříšky. Přemýšlel, zda si z něj ta maličká opět neutahuje. Zda... pokud se zeptá, mu řekne pravdu.

,,Kdo vás naučil Nitrobranu?“ pronesl opatrně první otázku. Pečlivě volil každé slovo a při tom nezpouštěl černý pohled z maličké dívenky. Ta si mezitím skopla boty a přitáhla si kolena pod bradu. Jednu nohu si založila pod sebou a druhou objala rukama. Záda si zapřela o dřevěnou opěrku. Pohled upřela ke stropu a přemýšlela, jak odpovědět.

,,Já se ji nikdy moc neučila. Má matka měla vrozený Nitrozpyt a já po ní tuto schopnost zdědila.“ pokrčila rameny. Na tváři uvolněný výraz. Poprvé od doby, kdy nastoupila do Bradavic, se nijak nepřetvařovala. Nemusela si hlídat výraz tváře. Nenutila se do falešného úsměvu.

Snape překvapeně zamrkal, když si všiml té změny. Zamračil se, ten pohled v barevných duhovkách znal až moc dobře. V duchu se modlil, aby se mýlil, když pokládal další otázku.

,,Kde jsou teď vaši rodiče?“

,,Jsem sirotek.“ pokrčila rameny a upřeně se zadívala do uhlově černých očí. Postřehla, jak sebou profesor lektvarů nepatrně trhl, když mu řekla pravdu. Byla zvědavá na jeho další reakci. V podstatě mu přiznala, že není tím, za koho se vydává.

Snape však svůj údiv dokázal hravě zamaskovat za masku chladného nezájmu.

,,Co pohledáváte v Bradavicích?“ zeptal se znovu a při tom odsunul stranou kalíšek s pery, které mu bránily ve výhledu na maličkou dívenku.

Parilis se usmála. Věděla, že mu neuniklo kolik kouzel ovládá, i když se před ním snažila držet svou magii na uzdě. Taky se k němu muselo donýst, že kromě lektvarů, na žádné jiné hodiny nechodí. I když... občas se ukázala na Obraně, nebo Bylinkářství, a ani Přeměňování nebylo čas od času špatný.

,,Chtěla jsem je poznat. Můj táta a teta Jenny mi o nich vždycky vyprávěli. O všech těch kouzlech a tajných komnatách.“ zasnila se.

,,Kdo byl váš otec?“ vyštěkl náhle.

Patricie zamrkala a chvíli trvalo, než si uvědomila, na co se jí to profesor ptá.

,,Říkali mu Mumei (Bezejmenný). A ne, nebyl nijak spřízněn s Tomem Radllem.“ musela se pousmát Severusovu údivu.

Tentokrát se profesor nestihl schovat za svou ledovou masku. Její odpověď ho zcela šokovala. Netušil, že je tak průhledný. I když... pro všechny ostatní možná ano, ale ona... zamračeně si ji změřil pohledem a překvapeně zamrkal.

Po zádech mu přejel mráz. Najednou měl silný pocit, že už ji někdy viděl. Někdy hodně daleko v minulosti. Byl to jen střípek vzpomínky, který zasunul hodně hluboko do své paměti a zahodil od ní klíč. Přes to se mu neustále vracela. Budila jej ze spaní a snažila se zůstat nezapomenuta.