Parilis - Záhadná sestřenice

Těsně vedle 1/3

Parilis se probudila v jí tolik známé místnosti. Ležela schoulena v křesle, v krbu praskal oheň a v rohu místnosti stála ta stará hrací skříňka, kterou tolik milovala. Horní víko bylo odklopené a několik otáčejících kotoučů vydávalo příjemnou melodii. Skoro až čekala, že se ve dveřích každou chvíli objeví rudovlasá žena s oříškovýma očima... že zpoza tajných dveří pod schodištěm uslyší hlasy svého otce a matčina Stínu... že v ohrádce pod oknem si bude hrát její malý bratr... Skoro...

Unavenou mysl jak blesk zasáhly vzpomínky a ten mlhavý pocit domova se rozplynul jak dým v silném větru. Do očí se začaly drát slzy, které se Parilis donutila potlačit. Prudce zamrkala a rozkašlala se. Jazyk se jí lepil na patro a v krku bolelo. Oči ji pálily. Cítila se neskutečně slabá! Pokaždé to tak bylo. Pokaždé, když se to stalo, si pak připadala hrozně unavená. Každý sval v těle ji bolel a kosti, jako kdyby někdo zlámal. Na několikrát. Každou z nich.

Sýpavě se nadechla a pokusila se postavit. Musela se přidržet křesla, ale povedlo se! Nohy se jí třásly. Měla pocit, že každou vteřinou omdlí, ale statečně se snažila udržet víčka otevřená. Jen mlhavě si uvědomovala, že to večer do Komnaty nestihla v čas, přes to se vzbudila v její bezpečné náruči. Něco jí říkalo, že ten hlas, který k ní tiše promlouval, zná. Byla ale natolik zesláblá, že si nedokázala uvědomit, komu patřil.

Promnula si promrzlé paže ve snaze se zahřát. Sice se vzbudila pod přikrývkou, ale ten podivný vnitřní chlad se jí stále držel.

Na holé kůži stále ještě cítila dotek velkých dlaní.

Opřela se o dveře a snažila se nabrat trochu sil. Potřebovala se dostat do věže, aniž by si jí někdo všiml. Trochu litovala, že dnes není vyučování. Sobota znamenala plné chodby studentů. Kdyby si aspoň sebou vzala svůj plánek. Plánek!! Poslepu zašmátrala po kapsách, až našla přehnutý list pergamenu. Sedla si na zem a pergamen rozložila na kolenou. Poklepala na něj koncem své hůlky a safírové runy se na okamžik rozzářily. Místností se linul tichý sykot a modré runy na ebenové hůlce se jedna po druhé postupně rozsvěcely a opět zhasínaly.

Vysoko v Bradavické věži se pohnul svazek pergamenu schovaný na dně kufru. Rozložil se a na čistém pergamenu se začala zobrazovat mapa. Jakmile byl vykreslen poslední detail Bradavického hradu, plánek ozářilo smaragdové světlo. Ve stejnou chvíli ožilo i bezpočet run, umístěných ve stěnách hradu jeho staviteli. Celé to trvalo jen pár vteřin, aniž by si někdo z obyvatel všiml.

Parilis dokončila kouzlo a prudce se rozkašlala. V žilách cítila zbytky magie. Zhluboka se nadechla a konečně se jí podařilo uklidnit podrážděné plíce. Ještě chvíli počkala, dokud se zcela neuklidnil ten velký třas. Rychlým pohledem na pergamen zjistila, že v okolí nikdo není a tak honem proklouzla na chodbu. Nějakým zázrakem se jí podařilo dostat se až k věži bez toho, aniž by ji někdo z žáků či učitelů spatřil. Před obrazem Buclaté dámy se na chvíli zarazila. Přemýšlela, jestli by nebylo lepší se raději na zbytek dne vypařit, ale nutně potřebovala sprchu a čisté oblečení.

„Harry Potter.“ téměř vyplivla jméno, které se jí vzpříčilo v krku. Buclatá dáma si ji s přehnaným zájmem prohlížela a Parilis bylo jasné, že si toto jejich setkání nenechá pro sebe.

„Tak už mě pusť!“ Vyštěkla, když se ticho prodlužovalo a Buclatá dáma nevypadala, že by byla ochotna jí otevřít.

„Ale, ale slečinko. Být vámi nerozčilovala bych se tak moc. Stále jsi mi ještě neřekla heslo.“ zašveholil obraz káravým tónem starostlivé matky. Parilis jen zaskřípala zuby a potlačila touhu seslat na namalovanou baculku nějakou kletbu. V chodbě za ní se ozval zvuk kroků a to ji ještě více znervóznilo.

„Harry Potter.“ podařilo se jí podruhé vyslovit nenáviděné jméno opěvovaného kouzelníka. Tentokrát se obraz odklonil a ona rychle vklouzla do věže. Schody do pokoje brala po dvou a dveře za sebou rychle zamkla. Vrhla se ke svému kufru a otevřela jednu z mnoha tajných přihrádek. Uvítal ji obláček dýmu a malá, oživlá figurka draka, která na ni podezřívavě hleděla.

„Ustup, prosím. To jsem já.“ promluvila na dráčka a natáhla k němu ruku. Tvoreček jí nejprve podezřívavě očichal prsty, než se jí vyšplhal do dlaně a po oblečení až na rameno. Něco při tom rozčileně mručel.

Dívenka sáhla po ukryté lahvičce, kterou figurka měla za úkol strážit. Odšroubovala víčko a lahvičku s magicky modrou tekutinou odložila na zem. Hůlkou si přejela po zápěstí a čekala. Trvalo chvíli, než jí skrze kůži začala prosakovat ta podivná modrá. Něco mezi tekutinou a kouřem. Pramínek, podobný uchovávaným myšlenkám. Přidržela zápěstí nad hrdlem lahvičky a dávala pozor, aby ani jediná kapka nestekla vedle. Jakmile byla lahvička naplněna až po okraj, pomocí hůlky opět zastavila to podivné krvácení. Schovala lahvičku do tajné přihrádky, naposledy se pomazlila s dráčkem, než se opět vrátil ke svému úkolu hlídat ty podivné nádobky s ještě podivnějším obsahem.

Dívenka zaklapla víko kufru a ještě nějakou dobu jen tak seděla na zemi, než se donutila zvednout a jít do koupelny. Kapky horké vody z ní smyly ten nepříjemný pocit ulepenosti, a vzaly sebou i to největší množství únavy. Trvalo dlouho, než vypla kohoutek a převlékla se do čisté školní uniformy. Zamračeně promnula mezi prsty pramínek vlasů, který opět změnil svou barvu.

„No... snad stihnu aspoň pozdní oběd.“ pokusila se na sebe usmát do zrcadla, ale její obraz jí snahu oplatil pouze unaveným úšklebkem.

***

Opatrně scházela schody k Velké síni. Únava, kterou se jí prve podařilo trochu otupit, se nyní opět přihlásila o slovo. Nejradši by se zachumlala do měkkých peřin a oddala spánku. Něco jí ale říkalo, že by se měla na ten oběd přeci jen dostavit. S povzdechem se tedy rozhodla svůj instinkt poslechnout.

Na posledním schodu se jí zatočila hlava. Noha jí sklouzla po chladném kameni a málem by upadla, kdyby se nezachytila právě procházejícího studenta. Omluvně zvedla pohled a střetla se s ocelově šedýma očima Scorpiuse Malfoye. Opovržlivě ji sjel pohledem.

„Promiň.“ Parilis sklopila oči k zemi a pustila mladíkův hábit, na kterém byla zavěšena. Trochu ještě zavrávorala, než se jí podařilo znovu najít ztracenou rovnováhu a už o něco jistějším krokem zamířila do síně. K jejímu štěstí byla místnost téměř prázdná. Jen u Zmijozelského a Havraspárského stolu posedávalo pár opozdilců.

Dívenka se posadila na své místo a nepřítomně si na talíř nandala první věc, která jí přišla pod ruku. Hladově se zakousla. Chuť nevnímala. Nebyla pro ni v tuto chvíli důležitá. Potřebovala pouze doplnit ztracenou energii a bylo jí jedno, čím. Nevšímala si ani zkoumavého pohledu od učitelského stolu. McGonagallová si dívenku upřeně měřila. Neunikly jí ty velké kruhy pod očima, ani bledá pokožka. I když bylo vidět, že se dívenka snaží nedat na sobě nic znát, únava přes to vyhrávala.

Bradavická ředitelka si skousla ret a někde uvnitř jí začalo hlodat svědomí. Zbytek noci strávila přemýšlením nad tím, co jí řekl obraz profesora Brumbála. Nechápala, co tím myslel. Ten kouzelník měl velkou oblibu ve slovních hříčkách už během svého žitvota, a ani po jeho smrti se to nijak nezměnilo.

Se zamračením vstala a opustila síň.