Parilis - Záhadná sestřenice

Ošklivé káčátko a Černý princ

Minerva seděla za svým pracovním stolem a už několik minut si prohlížela dvojici, sedící naproti ní. Prve si vůbec nebyla jistá, zda udělala správně, že Potterovi tu šílenost povolila. Nyní, když si prohlížela tvář černovlasého chlapce, její nejistota ještě více vzrostla.

Když je ráno potkala stát všechny tři v chodbě, kněžku, mladíka a mladého Pottera, na několik dlouhých vteřin si myslela, že se vrátila do minulosti. Už jen chybělo, aby James na rudovlásku zavolal svou pověstnou větu: Hej Evansová, dáme rande?

,,Bude to všechno, paní ředitelko?” promluvila na ženu Aria a tím ji vytrhla z přemýšlení.

Odtrhla pohled od mladíka a zaměřila se na dívku. Na sobě měla bílou róbu s dlouhými, širokými rukávy, u lemů vyšívanou rudou stuhou. K tomu rozevláté, rudé kalhoty Hakama připomínající sukni, vysoko v pase převázané rudým obi. Kudrnaté vlasy měla vyčesané do dvou složitých drdůlků po stranách hlavy, upevněných pomocí několila dlouhých jehlic. Z konce každé stříbrné jehlice viselo několik nařasených stuh a korálků.

Minerva se zamračila. Už viděla podobně oblečenou dívku. Ze vzpomínky Kingsleyho na jeden z posledních útoků Čistokrevných.

,,Vy víte, že ani zdaleka ne.” zamračila se. Už několik minut se z dívky snažila vytáhnout nějaké informace, ale Aria všechny její otázky pouze s úsměvem odmávla. Její odpovědi byly tak vyhýbavé, že Minerva nikdy nevěděla, na co že se to vlastně ptala.

,,Věřte mi, Minerva-sensei,” použila Parilisino oblíbené oslovení, ,,že kdybych mohla, jistě bych vám řekla vše, nač se mne ptáte.” mluvila klidně. Pečlivě vyslovovala jednotlivé slabiky a při tom se pevně dívala Bradavické ředitelce do očí.

Minerva se zachvěla. Nevěděla proč, ale něco v tom smaragdovém pohledu ji nutilo dívce věřit. Zavrtěla hlavou.

,,Proč byste to dělala?” pozvedla obočí. Odpovědí jí byl vlídný úsměv třináctileté dívky.

,,Protože, Minervo McGonagallová, jsem stejně jako Parilis na vaší sstraně.”

Bývalá profesorka Přeměňování sebou trhla, když se poslední slovíčko proměnilo v tichý sykot. Přes to pochopila. Neubránila se však šoku a mírnému zděšení. Aria si všimla.

,,Omlouvám se, nechtěla jsem vás polekat. Je to pouze zvyk.” usmála se a prsty přejela po jedné ze světle modrých rolniček, zavěšených kolem svého krku na bílé stužce.

,,Zvyk?” nemohla jinak než se zeptat.

,,Ale jistě, vám nejspíš také dělá problém hovořit jinak, než vaší rodnou angličtinou.”

***

Rei stál ve stínu stromů a pozoroval Parilis, která zrovna něco našvaně gestikulovala před velkou dračí tlamou. Obrovský ještěr ji sledoval svým velkým, žlutým okem a Rei by přísahal, že se nastalou situací baví. Nedaleko postávala menší skupinka zvědavců, kteří se sice moc rádi chtěli podívat na draka, ale zároveň se děsili přijít do jeho přímé blízkosti.

,,Co ti provedla, Káčátko?” zavolal a vynořil se ze stínů. Parilis se k němu zamračeně otočila.

,,Princi! Ta přerostlá ještěrka mi snědla oběd.” vrčela, ale v očích jí pobaveně jiskřilo. Prstem žalovně ukázala na draka.