Parilis - Záhadná sestřenice

Klíče 2/2

,,Do zápasu máme ještě spoustu času, co si dát menší závod?” poukázala na své koště, které vykouzlila kdo ví odkud. James se neubránil hravému úšklebku. Nasedl na vlastní koště a zmizel kdesi nad korunami stromů. Parilis se usmála. Ujistila se, že má pergamen s hádankou dobře schovaný, než nasedla a následovala bývalého nebelvírkého chytače k hradu.

,,Ale ale, copak. Brzký ranní trénink?” uvítal je ve vstupní hale Fredův hlas. Dívenka sebou cukla a jen tak tak odolala instinktu popadnout hůlku a seslat zrzkovým směrem jednu ne zrovna hezkou kletbu. Donutila se k úsměvu.

,,Frede! Musíš mě pořád tak děsit?” zasmála se nuceně a nenápadně vrátila hůlku do rukávu. James jen něco zabručel a zmizel na schodech do patra.

,,Promiň, sestřenko, nemohl jsem odolat.” usmál se, ale Parilis při tom úsměvu přeběhl mráz po zádech. Nemohla si pomoct. Měla Freda ráda, ale od toho trestu se Snapem, se mladík choval podivně. Vypěstoval si nepříjemný zvyk pokaždé se znenadání oběvit v její přítomnosti, ať už se vydala kamkoliv. Očima sklouzla k malé, černé věcičce, se kterou si pohrával. Obezřetně sledovala malý, černý míček.

,,Víš co to je?” Fred si všiml jejího pohledu a přimhouřil oči. Maličký míček zvedl dvěma prsty a podržel ho Parilis před obličejem, aby si jej mohla lépe prohlédnout.

,,Vypadá to jako černá zlatonka.” pokrčila rameny, když si všimla zdobených křidélek. Nechápala ale, k čemu by to mohlo být dobré. Zrzek přikývl.

,,Přesně tak. Je to taťkův poslední výtvor.” v očích se mu zablesklo a Parilis si najednou nebyla jistá, jestli chce znát více podrobností. Fred se ale jen pobaveně zasmál a zamířil za svým přítelem do Nebelvírské věže.

Malá čarodějka si povzdechla. Netušila, co se mezi ní a Fredem pokazilo, a už vůbec nevěděla, k čemu by mu ta věc mohla být dobrá, ale jedno věděla jistě, rozhodně to nebude nic příjemného. Obzvlášť proto, že to je Georgův výmysl. Určitě to bude další z jeho Taškářských kousků. Mohla jen doufat, že bude hodně daleko, až Fred odhalí záhadu, týkající se malého míčku.

V kapse nahmatala složený list pergamenu a zamířila k první tajné chodbě. Jak řekla Jamesovi, do začátku zápasu je ještě spousta času a ona má na starost důležitější věci.

S úsměvem si prohlížela útulný pokoj, laděný do žluté barvy. Podlaha byla pokryta huňatým černým kobercem . Strop z lakovaného, světlého dřeva byl poset jantarovými runami a kolem dokola celé místnosti se táhly police s knihami. Uprostřed pokoje stál velký kus jantaru a kolem něj bylo několik pohodlných křesílek. Vedle jednoho byl malý odkládací stolek s talířkem sušenek a hrnkem horkého čaje.

,,Dokonalé.” broukla si pro sebe. Sedla si do jednoho z křesílek a vytáhla dopis. Znovu se začetla do těch několika řádků textu a celým tělem při tom nasávala teplo, vycházející z ohnivého kamene.

Povzdechla si. Pomohlo by, kdyby aspoň věděla, co hledá. Odepla si pouzdro na hůlku z levé ruky a z tajné přihrádky vytáhla složený list pergamenu. Rozložila ho.

Kámen v očích hada,
kletbou smrti oplývá.
Kruh spojující životy,
na rukou nosívá.

Jak ona neměla ráda hádanky. Potíž byla v tom, že je musela rozluštit všechny, aby se mohla posunout dál. Pokud nenajde všechny klíče, nebude se moci pohnout z místa. Oni přijdou a už se nebude dát nic dělat. Parilis si promnula unavené oči. Čas se krátil a ona stále neměla všechny klíče a to málo co měla, vůbec nedávalo žádný smysl. Kruh spojující životy, co to krucinál znamená? Měla chuť do něčeho praštit. Pořádně! Místo toho jen otočila pergamen v ruce.

Barva vládce moudrosti,
do klenotu vsazena.
Pouta věčnosti,
orlem spojena.

,,Vždyť nic z toho nedáva smysl!” s výkřikem mrskla pergamenem na stůl a prudce vstala. Měla pocit, že se z toho zblázní. Bez rozmyslu vytáhla první knihu, která jí přišla pod ruku a otevřela.

Když ji o několik dlouhých hodin později našla dvojčata, ležela na zemi mezi hromadou knih a popsaných pergamenů. Překvapeně se kolem sebe rozhlédli a Rose zvedna z podlahy jeden z popsaných listů. Jednalo se o další nesmyslnou hádanku.

Zlatá oprátka,
jezevce hlasu.
Z jantaru ohrádka,
ozdoba plesu.

,,Pááni, řekla bych, že máš docela dost práce.” hvízdla obdivně, když prošla několik dalších listů. Slova, napsaná kudrlinkami se ani nesnažila rozluštit. Parilis unaveně vzhlédla. Rose měla pravdu. Vůbec se nedokázala hnout z místa. Jediné, co dokázala, bylo přiřadit jednotlivé hádanky k veršům hlavního klíče, který jí v noci poslala Aria. Protáhla si ztuhlá záda a nabídla dvojčatům jeden z koláčků, keré jí přinesli domácí skřítci.

,,Ani mi to nepřipomínej. Vůbec si s tím nevím rady.” zavrtěla smutně hlavou a zaklapla knihu, ve které četla. ,,Proč to aspoň jednou nemůže být jednoduché? Stačilo by říct, jdi tam a tam a seber tohle a tohle.” bručela rozmrzele.

,,Řekla bych, že takhle sudby nefungují.” usmála se na sestřenku Rose a sebrala další z pergamenů. ,,Teď bys na to ale měla na chvilku zapomenout. Za hodinu začíná zápas a hádám, že jsi ještě neobědvala. Potřebuješ se najíst něčeho teplého.” zavelela nekompromisně. Parilis se chystala něco namítnout, ale zrovna tu chvíli si vybral její žaludek k hlasitému protestu
,,Hádám, že tohle znamená ano.” rozesmál se Hugo.