Parilis - Záhadná sestřenice

První klenot 1/2

Rose listovala starou knihou a snažila se zapamatovat si jednotlivá kouzla. Seděla na velkém, měkkém vyčarovaném polštáři v kruhové místnosti a fénix nad její hlavou byl jediným zdrojem světla.

Zamračila se na popsanou stránku pergamenu. Mělo jít o jedno z nejjednodušších levitačních kouzel, ale jí se to vůbec nedařilo. Nechápala, co dělá špatně. Namířila hůlkou na šálek s čajem a pokusila se kouzlo zopakovat. Hrneček však dál líně ležel na chladné podlaze a odmítal se hnout z místa.

,,Celé je to o tvé představivosti.“ vyrušil jí ze soustředění tichý hlas. Přistiženě sebou trhla a rychle starou knihu zaklapla. Zvedla oči k přicházející dívence a opětovala jí úsměv. Ta na ni pouze kývla, načež mávla rukou a hrneček se zvedl jen pár centimetrů nad zem, než se s tichým cvaknutím snesl zpět.

,,Chce to cvik, ani já to kouzlo neudržím dlouho. Zkus to bez hůlky. Mělo by ti to jít líp.“ poradila sestřence, než se vedle ní uvelebila na měkkém polštáři. Z talířku ukradla jednu z čokoládových sušenek a hladově se do ní zakousla.

,,Zkus si představit, co chceš, aby kouzlo udělalo. Hůlku nepotřebuješ. Ona si tě vybrala. Jsi s ní spojena, i když ji nedržíš v ruce. Zavři oči a soustřeď se na formuli. V duchu ji vyslov a představ si, co chceš aby se stalo.“ naváděla potichu zrzku.

Rose poslušně odložila hůlku stranou a zavřela oči. Pokusila se postupovat přesně pode Patriciiných instrukcí. Pomalu otevřela oči a nedokázala zadržet široký úsměv, když se hrníček zavrtěl a nepatrně zvedl. Bylo to sice zanedbatelné minimum, ale přece! Vděčně se zadívala na Parilis a hrníček pustila. Ten prudce dosedl na chladný mramor a několik kapek horkého čaje vystříklo přes okraj.

,,Jejda!“ zachichotala se, když si všimla, co provedla. Kapky rychle setřela látkovým kapesníkem a napila se. Zvědavě se zadívala na sestřenku. Od toho posledního trestu s profesorem lektvarů se chovala zvláštně. Rose tušila, že se něco mezi ní a černovlasým mužem stalo, ale nechtěla na dívku naléhat. Věděla, že až bude chtít, řekne jim to sama.

,,Chceš si zkusit, ještě nějaká jiná kouzla?“ zeptala se Parilis a zalistovala při tom smaragdovým svazkem, který sebrala cestou.

Rose zamyšleně přejela pohledem po knihách, než oči upřela na sestřenku a knihu, jíž držela v rukou. Na čele se jí objevila přemýšlivá vráska. Jistě, že by se chtěla naučit co nejvíc z vědění, které jim bylo k dispozici, pochybovala však, že se svou silou by to dokázala.

Zhluboka si povzdechla.

,,Chtěla bych, ale většinu z nich nezvládnu.“ svěsila smutně ramena.

Parilis na sestřenku překvapeně zamrkala. Nečekala, že by někdy slyšela podobnou větu od někoho, kdo zdědil chytrost po Hermioně. Nějakou dobu na Rose jen mlčky zírala, než se jí na tváři rozlil široký úsměv.

,,Když se tvůj otec dokázal naučit pár slov Hadím jazykem, tak proč ty by ses nemohla naučit pár kouzel? Moje Okaa-chan vždycky říkala, že magie je omezena pouze tvou vlastní představivostí.“ odložila rozečtenou knihu a vstala.

Přešla ke zlatým knihám a pomocí žebříku vyšplhala k nejvyšším policím. Chvíli si pročítala jednotlivé tituly, než vytáhla jeden svazek a vrátila se k sestřence. S povzdbudivým úsměvem podala zlatou knihu dívce, načež se opět pohodlně usadila na svém místě.