Parilis - Záhadná sestřenice

V chýši 1/2

Následující týden držela trojice dětí maličkou čarodějku v Komnatě nejvyšší potřeby, zachumlanou v nadýchaných pokrývkách a nedovolovali jí vylézt z postele, dokud se její horečka aspoň trochu nezlepší. Dokonce i Rose vynechala školu, aby se mohla o sestřenku postarat. Lucky jim na požádání nosila jídlo a dohlížela na Parilis, když přece jen museli opustit místnost.

Teprve osmý den Rose povolila, že už může drobná čarodějka opustit provizorní 'ošetřovnu', jak Komnatě přezdívali.

,,No konečně!" dívenka rychle vyskočila z postele a spěšně se přidržela jejího okraje, když lehce zavrávorala. Schytala za to jeden kritický pohled od rudovlasé dívčiny, která si ji zamračeně měřila. Parilis se na ni neodolatelně usmála.

,,Neboj, Kitsune, přísahám, že budu opatrná!" zasalutovala a na tváři vykouzlila nevinný úsměv. Starší dívka jen protočila očima. Moc dobře věděla, že sestřenka ten slib poruší, jakmile překročí práh Komnaty.

,,Co máš vůbec dneska v plánu?" přehodila si přes rameno školní brašnu. Koutkem oka zachytila sestřenčin udivený výraz. Povzdechla si.

,,Vážně sis myslela, že jsem tak naivní, abych si myslela, že se dostavíš na hodiny? Navíc, když hnedka jako prvního máme Binnse?" pozvedla udiveně obočí.

Patricie se usmála jak neviňátko a při tom vytáhla z hůlkového pouzdra na zápěstí potrhaný pergamen. List už byl značně poničený, jak jej několikrát denně rozkládala a znova dokola pročítala.

Rose na sestřenku naposledy pohlédla, než s jemným úsměvem vyšla z Komnaty a zanechala tam maličkou čarodějku osamotě. Za celý týden se ani s jednou hádankou nepohnuli z místa. Věděli, že mají hledat nějaký klenot, ale to bylo asi tak všechno. Neztrácela však naději.

***

Parilis se zhluboka nadechla mrazivého vzduchu a bosými chodidly prohrábla jemný poprašek sněhu, který se držel na stéblech trávy. V noci začal Bradavice pokrývat bílý závoj a z nebe se stále ještě snášely velké vločky.

Zaklonila hlavu a nechala několik velkých sněhových chuchvalců dopadnout na svou tvář. Bylo to něco, co neznala. Zažila prudké bouře, které vyvracely stromy. Proudy bahnité vody, které se přihnaly z hor a ničily vesnice. Nevídaná sucha i několik dní prudkých dešťů. Toto bylo však poprvé, co spatřila sníh. Skutečný sníh! Ne jen iluzi, kterou pro ni vykouzlil otec, když byla malá.

Nechala boty schované pod jedním z pečlivě zazimovaných bylinkových keříků profesora Longbottoma a bosa se vydala přes školní pozemky. Věděla, že kdyby ji teď viděla Rose, určitě by si nedopustila další z jejích věčných přednášek, tentokrát na téma 'Zdraví'. Věděla, že její sestřenka má pravdu, avšak po tolika letech bez bot si stále nemohla zvyknout na ten protivný pocit, necítit pod nohama dotek země. Připadala si, jako kdyby jí odstřihli od jednoho z jejích smyslů.

Aniž by si jí někdo všiml, zaplula mezi stromy Zapovězeného lesa. Sama nevěděla, co hledá. Potřebovala jen vypadnout. Pryč od lidí. Pryč od profesorů a jejich pohledů. Pryč od lekcí a domácích úkolů. Lucky jim během její nemoci nezapomněla přinést nejnovější vydání Denního Věštce a ona si tak mohla přečíst o všech těch hrůzách, kterých se Řád ve světě kouzel dopustil.