Parilis - Záhadná sestřenice

Výslech 1/2

Strávili s obrem příjemné odpoledne u ohrady, kde pozorovali dovádějící mládě hypogrifa. Nejmladší čarodějka se velice rychle nechala strhnout hrou malého mláděte a málem k smrti vyděsila Hagrida, když za maličkou Arianou vlezla do ohrady. Klíčník stačil jen zděšeně zalapat po dechu. Před očima obrázek útočících hypogrifů a bezmocné dívenky. Jaké bylo pak jeho překvapení, když si zvířata čarodějku nejprve se zájmem prohlédla a pak se jí uctivě poklonila. Parilis je napodobila nemotornou úklonou.

,,Tak to jsem ještě neviděl." vrtěl Hagrid nevěřícně hlavou, zatím co pozoroval hrající si dvojici. Mláděti se zrovna podařilo povalit dívku do prachu na zemi. Patricie se se smíchem zvedla, v rozčepýřených vlasech zamotané větvičky, prach a spadané listí. Na tváři šmouhu a na dlani mělkou oděrku. Drobé krůpěje krve pouze bez většího zájmu slízla jazykem, než se vrhla za tou malou uličnicí.

James stál celou dobu vedle Hagrida a pozoroval ji. Poprvé po dlouhé době vypadala opravdu šťastná, ale on věděl, že to není tak úplně pravda. V hajného očích si přečetla něco, co ji velmi znepokojilo.

Rose se kousla do rtu a přimhouřila oči. Jediný pohled na hnědovlasého mladíka jí stačil k tomu, aby věděla, že si všiml. Musela se pousmát. Vzhledem k tomu, jak moc tvrdil, že se o ni nezajímá, ji znal až moc dobře. Koutkem oka mrkla na bratra, který na ni sotva znatelně kývl. Stejně jako ostatní hořel zvědavostí, dozvědět se už konečně o těch útocích víc, ale teprve až když hodiny na věži oznámili čas večeře, se konečně dočkal.

,,Hagride, my už budeme muset jít. Nevím jak ostatní, ale já už mám obrovský hlad." přelezla Parilis dřevěnou ohradu.

Dvojčata s Jamesem se spěšně rozloučili a rychle se vydali k hradu. Ani jeden z nich si při tom nevšiml stínu, který je pozoroval z úkrytu za nedalekým keřem.

,,Tak? Co jsi se dozvěděla?" uhodil Hugo na sestřenku, jen co se trochu vzdálili od Hagridovy hájenky.

Prilis si povzdechla. Někde v koutku mysli doufala, že to nechají být. Mlčky vyskočila na rozvyklaný balvan u cesty a chvilku balancovala, než nabyla zpět ztracenou rovnováhu. Zadívala se na mohutnou stavbu Bradavického hradu, než se obrátila na své přátele. Chvilku se ještě rozmýšlela, a když už si mysleli, že nepromluví, zhluboha se nadechla.

,,Ti, kteří napadli ty kouzelnicé vesnice byli opravdu Čistokrevní z Řádu." potvrdila to, co všihni už dávno více méně věděli. Rose však tušila, že to nebude všechno. Její sestřenice se dozvěděla něco, co ji vyděsilo.

,,Ty první dvě vesnice jsou celkem nepodstatné, ale ta poslední..." stiskla zuby a zamračila se. Nechtělo se jí dál pokračovat. Nemělo to totiž žádnou logiku. Řád se měl řídit přeci rodokmenem.

,,Která je ta poslední?" Jamese obestřel děs, aniž by věděl proč.

,,Je to Godrikův důl." šeptla čarodějka sotva slyšitelně. ,,Při útoku zemřelo pět kouzelníků. Tři museli být převezeni k Mungovi a dalších šestnáct jich bylo zraněno. Naštěstí nijak vážně." Patricie sotva šeptala. Zdrceně si povzdechla a ztěžka se posadila na vyviklaný kámen. Brány se teprve začaly pootevírat a oni už našli stopu? Vůbec se jí to nelíbilo.

,,Myslíš, že i oni mají klíče? Jak jinak by tak rychle příšli na Godrika Nebelvíra." vrtěla Rose hlavou. Nahlas tak vyslovila to, na co Patricie nechtěla ani pomyslet.

Nejmladší čarodějka poplašeně vzhlédla. Vyděšeně oplácela modrý pohled, než sotva znatelně kývla.

,,Musí být dál, než jsme si s Ariou myslely."

,,Myslely?" Hugo zopakoval poslední slovíčko. Sám nevěděl, co ho na něm tak zaujalo.

,,Hai. Většinu sudeb a klíčů, které se nám zatím podařilo najít, máme z naší rodinné knihovny. Takže jediné, čeho se Starší můžou držet, je můj rodokmen. A vzhledem k tomu, že neznají kouzelnické rody tohoto světa..."

,,Drží se toho, co je nejvíce očividné. " skočil dívence do řeči James. ,,A to je Hadí jazyk." Parilis souhlasně kývla.

,,Jako dědic Salazara Zmijozela..." rychle se odmlčela, když to v křoví nedaleko od nich náhle prudce zapraštělo. Všichni se tím směrem zadívali a snažili se prohlédnout skrze husté větve.

,,Radši pojďte do hradu. Neměli bychom se tady o tom bavit." Parilis vstala a všichni opustili cestu.

Temný stín, který je celou dobu pozoroval, se vyhrabal na nohy a oprášil si z hábitu všechno listí a špínu. Stále byl ještě v šoku z toho, co se dozvěděl. Když se je rozhodl sledovat, netušil, že se dozví takovéto informace. O to víc ho překvapilo, že tahle maličká Weasleyová je potomek zakladatele obávané koleje. Ale... Dědic Zmijozelu v Nebelvíru? To přece nedávalo vůbec žádný smysl!

Parilis vzhlédla od večeře, když jí někdo položil ruku na rameno. Překvapeně zamrkala a zadívala se do oříškových očí.

,,Teddy?" oslovila rodinného přítele. Málo kdy se stávalo, že by ji vyhledal sám od sebe. Zadívala se na jeho vlasy. U konečků začínaly pomalu rodnout a ona už z pár zkušeností věděla, že to není dobré znamení. Něco ho velmi rozrušilo.

,,Mám ti vyřídit, že s tebou chce mluvit ředitelka."

,,McGonagallová?" překvapeně pozvedla obočí. Vnímala, že hovor za jejími zády rázem ustal a vystřídalo ho hrobové ticho. Zdá se, že se tato informace nelíbila ani jednomu z jejích přítel.

Teddy vážně přikývl a zadíval se jí do očí. Parilis se zamračila. Mlčky poděkovala za varování a pomalu se zvedla od nedojedené večeře. Z mísy na stole ukradla jednu z meruňkových taštiček a se sladkou dobrotou zamířila ven z Velké síně. Snažila se usmívat, ale uvnitř se mračila. Teddy ji varoval, že ředitelka neměla zrovna moc dobrou náladu. Pomocí svých vlčích smyslů zaslechl, že se prve s někým hádala a podle toho co odhadoval, byla ta druhá osoba profesor lektvarů. Mohla jen hádat, o čem se ti dva bavili a vzhledem k tomu, čeho byla v noci společně s Jamesem svědkem... To nemohlo být nic dobrého.

Před kabinetem ředitelky se poklonila chrliči a ten, aniž by od ní požadoval heslo, ji pustil. Ještě se jednou zhluboka nadechla, než zaklepala na dřevěné dveře a po vyzvání vstoupila dovnitř.

,,Chtěla jste se mnou mluvit, paní profesorko?" otázala se mírně, když si sedala do malého křesílka. Necítila se zrovna nejlépe a upřený pohled pomněnkových očí profesora Brumbála jí na klidu moc nepřidával. Ředitelka se však navzdory očekávání ztěžka posadila do svého křesla a na její tváři se náhle objevil ustaraný výraz. Najednou působyla až příliš staře a vyčerpaně.

,,Hádám, že už jste se stihla dozvědět, o těch útocích, které se zde v poslední době odehrály." spustila na rovinu a nijak se nesnažila skrývat, co si myslí o výzvědných schopnostech maličké čarodějky. Sice nevěděla jak to dělá, ale nějaký vnitřní hlásek jí napovídal, že ta maličká je velice dobře informovaná ohledně věcí, které se tu poslední dobou odehrávají.

,,Ano." odpověděla prostě Parilis a pohodlně se usadila v křesle. Neviděla důvod, proč před starší ženou tajit, že si stihla vyhledat určité informace. Nehodlala jí však prozradit, odkud je vzala.

,,Tušíte, kdo by za tím mohl být?" upřela na ni Minerva zkoumavý pohled skrze obroučky svých brýlí. Parilis si připadala jako u výslechu, snažila se však na sobě nedat nic znát a tvářit se neutrálně. Chvíli ředitelčin pohled mlčky opětovala, než nezúčastněně pokrčila rameny.

,,Ano." dostalo se McGonagallové opět jednoslovné odpovědi.

,,Takže víte, co se tu děje?" tentokrát se na ni zadívala s nadějí. Doufala, že jí ta maličká prozradí, proti jakému protivníkovi to stojí. Proč napadají zrovna kouzelnické vesnice. Nedostalo se jí však ničeho jiného, než pouhého přikývnutí.