Parilis - Záhadná sestřenice

Poberti junioři

Byla už skoro půlnoc. Bradavický hrad byl ponořen do hluboké tmy a žáci i učitelé už dávno spali ve svých postelích. Všichni, až na jednu postavu, která neslyšně proklouzla z koleje a nyní se neslyšně plížila pryč. Ukrývala se v černých stínech a zdálo se, že něco hledá. Neomylně mířila do nejvyššího patra Bradavického hradu, kde se náhle rozplynula jak stín. Jen aby se o několik dlouhých minut později opět objevila.

***

Opatrně, tak aby ji nikdo nezpozoroval, se vkradla do sovince. Dvě z velkých sov se s tichých houkáním okamžitě snesly k postavě a něžně se přitulily. Po zachmuřené tváři přeběhl úsměv a drobné prsty pohladily jemné peří. Chvíli se k sobě beze slov tulily, než se postava odtáhla a z kapsy pláště vytáhla malou obálku a pergamen. Rozložila pergamen a znovu pročetla obsah. V měsíčním svitu se na nažloutlém pergamenu zaleskly drobné kudrlinky, psané černým inkoustem. Bylo až s podivem, že tato změť různých vlnek tvořila dohromady slova. Věty.

Postava na samotný pergamen poklepala hůlkou a zašeptala několik slov. Z konce hůlky vytrysklo zelené světlo a kolem pergamenu se ovinul malý hádek, jako pečeť. Špička hůlky se opět dotkla kouzelného vzkazu a neznámému zůstal v ruce jen malinkatý váleček. Opatrně, tak aby jej neztratil, vložil ten drobný předmět do speciálního pouzdra, které měla jedna ze sov přivázané k nožce. Ještě jednou na ně poklepala hůlkou a pronesla další kouzlo. Jen pro jistotu. Kdyby náhodou ten malý náklad padl do nepovolaných rukou.

„Víš co máš dělat.“ podala sově obálku a jemně ji pohladila po hlavě. Sova souhlasně houkla, převzala si dopis a odletěla. Neznámý ji ještě chvíli následoval pohledem. Při tom se jemně probíral načechraným peřím druhé sovy, která mu blaženě tiskla hlavičku do dlaně.

***

Parilis se posadila na posteli a zamračila. Nemohla spát. Už zas! Zadívala se na noční stolek, kde blikaly digitální číslice. Bylo krátce po třetí hodině. Se zamyšlením sáhla po jednom ze svých kufrů, než si své počínání rozmyslela a raději přes sebe přehodila hábit. Opatrně se vykradla z koleje a zamířila na školní pozemky. Sundala si botky a bosa vklouzla na mokrý trávník. Zavřela oči a nastavila tvář nočnímu nebi. Zhluboka se nadechla. Vnímala noc kolem a konečně se cítila klidná. Bylo to tu tak jiné, než na ostrově. Zároveň tak stejné! Tady měla konečně pocit, že je doma. Lehla si do trávy a zadívala na nebe. Hledala nějaká známá souhvězdí, i když věděla, že je to nemožné.

Zaklonila hlavu a zadívala se na hrad. V tuto chvíli působil jen jako temná silueta proti nočnímu nebi. Od oken se jemně odráželo stříbrné světlo a dokreslovalo tak detaily té úchvatné scenérie. Nemohla uvěřit, že je opravdu tady! V Bradavicích! Konečně! Tak dlouho o tom jen snila.

Zvedla ruce do vzduchu a vítězně zaboxovala. Na tváři výraz malého dítěte, které dostalo svou vytouženou hračku. Rukávy dlouhé košile při tom sklouzly dolů a odhalily tak bílé vzory na dívčině snědé kůži. Drobné jizvičky se táhly kolem obou zápěstí. Parilis si je chvíli zamyšleně prohlížela, než opět rukávy stáhla a vstala. Její pozornost upoutal pohyb nad hřištěm.

Tiše sledovala hnědovlasého mladíka. Prohánějícího se ve vzduchu na koštěti. Kolem něj ve tmě poletoval zlatý míček. Dívenka si povzdechla. S Jamesem se vůbec nepohnula z místa. Tmavovlasý mladík ji stále odmítal. Celou svou existencí ji nenáviděl a dával jí to patřičně najevo.