Parilis - Záhadná sestřenice

Prozrazená 1/2

Parilis seděla v lavici a jen tupě zírala na popsaný pergamen před sebou. Dlouhé, černé vlasy jí padaly do očí, ale ona si toho nevšímala. V modrých očích se leskly slzy, ale ona neměla sílu brečet. Už ne. Byla prázdná. Bez emocí. Cítila se, jako kdyby z ní někdo vysál všechen život. Všechnu radost.

Namáhavě se zvedla a odevzdala vyplněný test zkoušejícímu, než bez jediného slova opustila místnost.

Zašla do prvního výklenku, na který narazila a smazala si z ruky tu nenápadnou runu, kterou si na kůži prve sama nakreslila. Chtěla být teď chvíli sama. Potřebovala  být teď chvíli sama.

Zamířila na školní pozemky, kde se ztratila ve stínu Zapovězeného lesa. Uvítala šero a chlad pod bosými chodidly, když kráčela stále dál a dál. Ani nevěděla, kam přesně má namířeno. Věděla jen, že se nesmí zastavit. Nesmí se otočit a podívat zpátky.

Byla v šoku. Věděla, že Aria nemohla tak náhle zemřít, ale její mozek si odmítal dát dohromady souvislosti. Odmítal se smířit s nastalou situací a uvažovat.

Po několika hodinách unaveně klesla do sněhu a nohy si přitáhla pod bradu. Zabila dalšího člověka. Nejdřív Shadow a rodiče, pak Ami a teď Aria. A to všechno jenom proto že...!

Sevřela v prstech svou ebenovou hůlku a mrštila s ní do dálky. Kdyby nebyla čarodějka, život by byl o tolik jednodušší.

'Neměla bys ji zahazovat.' pískový vlkodlak jí položil do klína prokletou hůlku a stočil se do klubíčka kolem ní, ve snaze ji aspoň trochu zahřát.

Parilis jen něco mrzutě zabručela a schovala tvář v huňatém kožíšku. Teddy si povzdechl.

'Je mi líto, co se stalo.' dotkl se vlhkým čumákem dívčiny tváře. Ta se prudce narovnala.

,,Líto?! To mi ale nepomůže, Teddy! Protože to já ji zabila! To kvůli mně je...” zbytek slov někam zanikl, když si ji světlovlasý mladík přitáhl k hrudi a pevně objal.

,,Já vím. To je v pořádku. Já to vím.” mumlal jí do vlasů. Dívenka se s ním ještě chvíli snažila prát, ale chlapec byl silnější. Pevně ji svíral v pažích a cítil, jak vztek pomalu ustupuje a nahrazují ho slzy. Parilis se rozbrečela. Nijak elegantně. Nijak tiše. Pevně svírala ve zmrzlých prstech látku Teddyho školní košile a bylo jí jedno, že ji celou smáčí slanými slzami.

Mladík ještě chvíli nehnutě stál, načež ji zvedl do náruče a společně s ní se usadil pod strom.

***
,,Neviděl někdo z vás Parilis?” obrátil se James na dvojčata, hrající šachy. Rose i Hugo si jen povzdechli a smutně zavrtěli hlavami. Sestřenku viděli naposledy o polední pauze, když šla na poslední zkoušku. Od té doby o ní neměli jedinou zprávu.

James zalétl pohledem k oknu, za kterým se rýsovala neprostupná tma. Netušil, kde by mohla být. Hledal ji v Chýši, Tajemné komnatě i u Zakladatelů, ale nikde nebyla. Dokonce ani Poberti netušili, kde by se mohla nacházet. Bylo to, jako kdyby se vypařila.

,,Měl by jsi ji teď nechat být. Potřebuje se s tím srovnat sama. Nemůžeš jí nijak pomoci.” Rose vstala ze svého křesla a objala nevlastního bratra kolem ramen. I pro ni to bylo těžké, ale netušila, jak by mohli maličké čarodějce pomoci. Zkoušeli s ní mluvit, ale bylo to, jako kdyby hovořili s prázdnou schránkou. Jediné, co dělala, bylo bezduché zírání před sebe.