Parilis - Záhadná sestřenice

Weasley? 1/3

Byla hluboká noc. Všichni v hradu už dávno spali, když se na mýtině uprostřed Zapovězeného lesa rozsvítilo prudké, modré světlo. Teplé, modré plamínky chvilku jen něžně prosvětlovaly okolí, než se v jejich středu objevil tmavý stín a země se dotkla drobná nožka. Vysoká stébla trávy, pokrytá noční rosou, se jemně otírala o kotníky a máčela okraj cestovního pláště. Drobná postava se kolem sebe rozhlédla a pak obrátila svůj pohled k noční obloze, poseté milionem zářivých bodů. Chvilku nechala měsíční paprsky procházet se po své tváři, než si stáhla kápi hluboko do čela a obrátila se k plamenům, které stále ještě plápolaly na svém místě. Natáhla drobnou ručku do jejich středu a něco zašeptala cizím jazykem, než se plameny stáhly a zanechaly ji tu tak samotnou. Opět nastala černo černá tma, pouze skryté oči obyvatel lesa věděly, že tu dnes nejsou sami. Že mezi ně zavítal někdo, kdo sem nepatří a přece jen je tu vítán více, než kdokoliv jiný.

Noční ticho na několik málo vteřin narušilo tiché zašustění pergamenu a následný šepot. Na maličký okamžik se rozzářil hrot hůlky a oči, skryté u paty stromu, tak mohly spatřit obličej tajemné postavy. Velké, úzké rty. Malý, pihovatý nos a mandlové oči, zabírající snad polovinu obličeje.

Skrytá postava se s významným pohledem obrátila na svého druha, než se dali pomalu na ústup. Na lesní půdě bylo slyšet pouze tlumené údery kopyt.

Postava se podívala na místo, kde se ještě před malou chviličkou schovávali obyvatelé lesa, zastrčila si za ucho jeden neposedný pramen barevných vlasů, u kterých si ani ona sama nebyla jista jejich skutečnou barvou, stejně jako u očí a pokračovala jistým krokem skrze les k hradu. S jistotou člověka, který je zvyklý pohybovat se v prostředí plném překážek a nástrah kráčela stále vpřed. Uši našpicované a v každé ruce připravenu hůlku. Přes to, že se zdála být zcela uvolněna a bezstarostná, smysly jí pracovaly na maximum a svaly byly připraveny okamžitě vykonat jakýkoliv, byť sebenepatrnější, impuls vyslaný z mozku.

Nedaleko křupla větvička a postava se okamžitě zastavila. Chvilku naslouchala večerním zvukům, než se rychle vymrštila do vzduchu a přemetem doskočila o několik metrů za sebe. Ve stejnou chvíli se tmou mihlo něco velkého a s hlasitým zaduněním to přistálo na místě, kde drobná postavička před několika málo okamžiky sama stála.  

Neznámý pozvedl levou ruku s hůlkou. Stačilo jedno tiché slovíčko a z konce hůlky vytrysklo mléčně bílé světlo. Bylo až s podivem, že se srdce neroztlouklo strachem a ruka se ani jednou nezachvěla, když světlo z hůlky odhalilo velkého, černého vlkodlaka. Tvor stál zcela tiše. Pozoroval ji svýma krví podlitýma očima a z tlamy mu kapaly sliny. Každý sval v těle měl napnutý, jak se chystal k dalšímu skoku.

Drobná postava stála zcela tiše. Klidně hleděla do krvelačných očí a vyčkávala, co se bude v následujících několika vteřinách dít. Byla zvyklá na takovéto situace. Tam, kde vyrůstala, byli také vlkodlaci a možná ještě nebezpečnější, než tito. Byli to vlkodlaci, žijící v drsných podmínkách hor. Tyto podmínky z nich udělaly odolná, houževnatá monstra se silnými zuby a drápy. Se svaly z ocele, oproti nimž se tato zhýčkaná štěňata zdají opravdu jako domácí mazlíčci.

Velice opatrně zasunula hůlku v pravé ruce do rukávu, aby měla aspoň jednu ruku volnou. Ve chvíli, kdy tiše klapl zámeček od hůlkového pouzdra, které měla přivázáno k zápěstí, vlkodlak opět zaútočil. Neznámý to očekával. Proto byl o tu jednu drahocennou vteřinu rychlejší. Dostal se do vzduchu už ve chvíli, kdy mozek vlkodlaka vydal signál svalům. Přemetem se dostal nad mohutné, černé tělo. Volnou rukou se zapřel o huňatý zátylek a hůlkou mávl vlkodlakovi před očima, než světlo z hůlky zhaslo. Vlastní ruku využil jako pružinu, aby se dostal co nejvíce do vzduchu a mohl se zachytit nejbližší větve. A zatím co se vlkodlak snažil rozehnat mžitky před očima, čiperně, jako veverka, se neznámý dostal do špice stromu, kde se pohodlně uvelebil a čekal, až bude vzduch opět bezpečný.

Hodinová ručička na malých, kyvadýlkových hodinách právě ukazovala půl pátou ráno. Za okny se neproniknutelná tma začala pozvolna měnit v ponurou šeď nového rána. V jedné z chodeb se ozývalo nesouhlasné a výhružné vrčení slečny Norrisové. To Protiva si nejspíš krátil dlouhou chvíli týráním školníkovy nové kočky. V umývárně Ufňukané Uršuly vytrvale kapal jeden z kohoutků a každý dopad průhledné kapičky na porcelánové dno umyvadla se rozlehlo opuštěnou umývárnou, jako úder soudcovského kladívka. Jinak byl celý hrad tichý. Ponořený do hlubokého spánku.

McGonagallová se ze spánku zamračila. Na tváři stále svůj upjatý výraz, jen vlasy na noc propustila z tuhého uzlu, do kterého si je stále svazovala. Celou noc spala neklidně. Trvalo jí dlouho, než dokázala usnout a když se tak konečně stalo, děsily ji noční můry, které už patnáct let nebyly reálné. A mohla za to ta nevinně se tvářící našedlá obálka na jejím pracovním stole! List pergamenu, který se v ní nacházel, nenesl žádný výhružný text. Sám o sobě nebyl důvodem ředitelčiny nespavosti. To spíše osoba, která jej napsala, nedovolovala Minervě klidný spánek.

Ťuk! Ťuk! - Ťuk! Ťuk! - Ťuk! Ťuk!

Ten otravný zvuk, neustále se rozléhající pokojem nakonec donutil ředitelku procitnout. Minerva se na své posteli napřímila, v ruce svírajíc připravenou hůlku. Chviličku trvalo, než se zorientovala, kde že se to vlastně nachází a opustila ji ta podivná dezorientace, která se drží každého člověka, těsně po tom co se probudí. Přísným pohledem si přeměřila celou místnost, ve které spala, než si všimla bílého stínu za jedním z oken. Skrze sklo se na ni dívala velká sova sněžná. V zobáku další našedlou obálku.

McGonagallová na maličký okamžik sevřela hůlku pevněji, to když si uvědomila, co jí to sova nese za psaní, načež si zhluboka povzdechla a stisk opět povolila. Odhodila pokrývku a z nedaleko stojícího křesla vzala župan, který si cestou k oknu přehodila přes ramena. S neměnícím se, stále stejně zamračeným výrazem otevřela levé křídlo a nechala sovu vklouznout do tepla pokoje. Ta však jen upustila obálku na parapet a okamžitě odletěla. Nečekala na žádnou odpověď. Ředitelka se za ní chvilku dívala, než ji studený vzduch, proudící do pokoje, donutil křídlo opět zavřít. Vzala do ruky obálku a přešla do pracovny. Jediným mávnutím hůlky rozsvítila, čímž probudila portréty bývalých Bradavických ředitelů. Nevšímala si však jejich nadávek a pomocí nože na dopisy rozřízla obálku. Vytáhla pergamen a očima přejela těch několik slov, načež se znovu zamračila a pergamen vrátila zpět. Odešla se rychle převléknout a tak si nevšimla, že se obálka začala pomalu měnit na hromádku jemného popela. Když se vrátila, nezůstalo po dopisu ani památky. Ostatně... kdykoliv se jí ta osoba ozvala, pokaždé za sebou zametla stopy.

Minerva vzala do ruky jedinou našedlou obálku, která jako zázrakem neshořela a vyndala z ní pergamen s přihláškou ke studiu na Bradavické škole. Po té sáhla do šuplíku a vyndala z něj zbytek potřebných dokumentů. Nechala je ležet připravené na stole a opustila pracovnu. Nesvítila si na cestu hůlkou. V Bradavickém hradu strávila skoro celý svůj život a jeho chodby znala zpaměti. Každičký portrét, každičkou skulinku. Všechny duchy, kteří jej obývaly. Neměla tudíž potřebu plýtvat kouzly, když mířila na školní pozemky.