Parilis - Záhadná sestřenice

Vzhůru do Bradavic 2/3

Dvojčata se po hlavě vrhla do svého kupé a při tom se málem přerazila o vysokého, plavovlasého mladíka, který se na ně káravě zamračil.

,,Hugo, Rose, vlak sotva vyjel ze stanice a vy už zase něco kujete?” povytáhl obočí a založil si ruce na hrudi. Mělo to být výchovné gesto staršího spolužáka a rodinného přítele, ale ty zvědavé jiskřičky v modrých očích ten dojem kazily.

,,No dovol, Teddy, za koho nás máš?” usmála se nevinně Rose a zamrkala na staršího chlapce, při čemž loktem šťouchla svého bratra do žeber, aby byl zticha. Hugo jen tiše syknul, ale jinak držel jazyk za zuby.

,,Dobrá otázka. Chceš znát odpověď?” chlapcovo obočí opět zmizelo kdesi v záplavě plavých vlasů, tentokrát však pobaveně.

,,Říkat ji nemusíš. Už ji znám. Tak zatím.” mávla na něj, zatím co ji bratr vtáhl do kupé a zavřel za nimi dveře. Teddy ještě chvilku stál na místě a díval se na zavřené dveře, než na něj zavolali jeho kamarádi z druhého konce vagónu a on se k nim s veselým smíchem připojil.

Hugo s Rose sa svalili na jednu stranu kupíčka, a zhluboka si oddechli. Naproti nim se James s Fredem zrovna skláněli nad nějakým pergamenem a o něčem se zapáleně dohadovali. Zdálo se, že každý z chlapců má na věc jiný názor a zoufale se ho snaží prosadit, protože si je jist tím, že to je to nejlepší možné řešení. Nakonec se však zdálo, že přeci jen našli nějaký ten kompromis, protože se na sebe svorně zazubili a s přikývnutím na pergamen dopsali několik posledních poznámek, než James předmět doličný pečlivě uschoval v jedné z mnoha tajných kapes ve svém kufru.

,,Myslím, že mamka s taťkou nebudou rádi, když zjistí, že se zase snažíte Bradavice srovnat se zemí.” rudovláska se zamračila na své dva bratrance, ale po očku nepřestávala pozorovat chodbičku za zavřenými dveřmi, kudy občas prošel někdo ze studentů.

,,Děláš, jako kdyby jsi TY byla svatá, Rose.” zašklebil se James a pohodlně se rozvalil na červené sedačce. Hugo, který si jich do této doby nevšímal, a raději sledoval ubíhající krajinu za okny, na ně nyní stočil svůj modrý pohled a v očích mu pobaveně zajiškřilo.

,,Oproti vám dvěma... Určitě.”

,,Bráška má pravdu. Na vás totiž nikdo nemá.” rázně přikývla, až se jí nepoddajné kudrny svezly do očí. Prudkým trhnutím je donutila vrátit se zpět.

,,Pravda. Což mě přivádí na myšlenku... Už víte něco nového?” Fred na ně upřel náhle vážný pohled, zatím co jeho nejlepšímu příteli po tváři přelétl temný stín a raději se od nich odvrátil. Bezmyšlenkovitě začal hladit velkou sovu, která si mu sedla na rameno.

,,Zatím ne. Poslední instrukce byly, že jestli se nenajdeme na nádraží, potkáme se ve vlaku. Ale...”

,, …, protože jsme přijeli pozdě, tak jsme...”

,, … neměli moc času ji hledat. Proto je možné, ...”

,, …, že už je v některém z vagónu. Takže...”

,, … Takže buď se k nám připojí během jízdy, nebo...”

,, … se uvidíme až při zařazování.” pokrčil Hugo rameny a zakončil tak proslov, který začala jeho sestra. Fred jen srozuměně kývl. Za ty roky už si zvykl, na ten jejich proklatý zvyk, neustále se doplňovat. V duchu však obdivoval tu lehkost, s jakou plynule navazovali na slova toho druhého, že to opravdu vypadalo, jako kdyby jste mluvili pouze s jedním člověkem, a ne se dvěma.

,,A myslíte, že opravdu přijede?” Fred zvědavě poposedl na své sedačce o pár centimetrů dopředu. Jako kdyby se chtěl ujistit, že odpověď, které se mu dostane, bude pravdivá. Nevšímal si při tom nesouhlasného zavrčení Jamese, že By bylo lepší, kdyby se vůbec neukazovala a dala jim raději pokoj.

Rose svého nevlastního bratra kopla do nohy a naštvaně se na něj zamračila, načež tmavovlasý mladík kupé raději opustil, protože se chtěl dožít aspoň uvítací ceremonie. Chtěl vidět výrazy dvojčat, až tu mrňavou otravu zařaděj do Zmijozelu a on jim konečně bude moci říct: Já vám to celou dobu říkal!

Rose se smutně dívala za odcházejícím Jamesem a neubránila se utrápenému povzdechnutí.

,,Myslíte, že se s ní někdy smíří?” obrátila se na zbylé dva mladíky v kupé. Ti si jen vyměnili zamyšlený pohled a svorně pokrčili rameny.

,,Já nevím, Rose, dejte mu čas.” pokusil se ji Fred utěšit a na pár chvil se dokonce tvářil vážně.

,,Ale mrzet nás to bude pořád.” zabručel Hugo a opřel se do sedačky. Rose svého bratra napodobyla. Skopla boty na zem, zapřela se o opěrku a hlavu si opřela o skleněnou výplň dveří. Nohy si natáhla na sedačku, přes bratrova kolena a na klín si přitáhla obrovského, černého kocoura se stříbrnými znaky. Ten se na jejím klínu pohodlně uvelebil a začal si mýt velký, delší límec kolem krku. Ocas se středně dlouhými chlupy si obtočil kolem tlapek. Rose ho podrbala za ušima a otočila se opět k chlapcům.

,,Víte už, co bude s Nebelvírským famfrpálovým týmem?” zeptala se zvědavě.

,,Myslíš, kvůli Jamesovi?” Hugo najednou zbystřil svou pozornost. Stejně jako jeho otec a sestra, famfrpál miloval. A vlastně... James nebyl výjimkou. Už ve druhém ročníku se stal součástí týmu jako nový chytač a díky němu neměl Nebelvír mezi ostatními kolejemi konkurenci. Ovšem... To by James nesměl být přesnou kopií svého ztřeštěného dědečka a mít prsty v každém průšvihu, který se za poslední tři roky v Bradavicích stal. McGonagallová to dlouho přehlížela, protože... James byl přeci jen syn Harryho Pottera, ale ani ona neměla nekonečnou trpělivost a tak bylo nad slunce jasné, že jednou její pohár trpělivosti přeteče. Stalo se tak přesně na konci jeho třetího ročníku, kdy Filchovi nějakým záhadným způsobem dokázal dát lektvar lásky a zmiňovaný školník pak celé dva dny běhal za Bradavickou ředitelkou, pěl jí ódy o lásce (nutno podotknout, že velice falešně), zahrnoval ji růžemi a při jídle ji div nekrmil. Celá škola měla o zábavu postaráno, ale ředitelka už neměla na to, aby situaci vyřešila pouhým dopisem Ronovi a Hermioně a tak Jamesovi zakázala hrát famfrpál do doby, než se poučí. Takže Nebelvírské družstvo tento rok nebude mít svého chytače.

,,Olivie plánuje, že vyhlásí konkurz. Chce ale počkat, až Jamesovi vyprší trest, takže nechce nikoho na stálo.”

,,A myslíš, že se někomu bude chtít? Když to není na stálo?” Hugovi se celá ta situace nezdála.

,,Taky se mi to moc nezdá, ale nic jiného se dělat nedá. Ten poslední vtípek...”

,,Proč mám takový pocit, že ty jsi mu s ním pomáhal?” upřela Rose na bratránka modré oči. Fred se jen zazubil jak neviňátko a raději změnil téma.

,,Jak se těšíte do školy?” zeptal se doufaje, že si už ani jeden z nich nevzpomene na jejich předchozí téma. Dvojčata si však vyměnila jeden vše říkající pohled a Hugovi zacukala pobaveně koutka, než se rozhodli přistoupit na Fredovu hru. Oči se jim naráz rozzářily a na tváři se objevil tak široký úsměv, až se Fred lekl, aby si neroztrhli pusu.

Následujících pár hodin strávili tím, že se bavili pomluvami učitelů a jinými historkami, které se odehrály v historii naší známé, čarodějnické školy. Z kupé se celou cestu ozývaly hlasité výbuchy smíchu, přerušované chvilkovým tichem, který ovšem vždy připomínal ten pověstný klid před bouří. Brzy však téma Bradavic vyčerpali a dva modré pohledy se čím dál tím častěji upíraly k tmavnoucí obloze za okny. Pokaždé, když někdo prošel chodičkou, s očekáváním se tím směrem zadívali a netrpělivě poposedli.