Parilis - Záhadná sestřenice

Weasley? 2/3

V momentě, kdy se blížila ke školní bráně, se tmou mihl stín. Přeskočil tepanou bránu a lehce doskočil na zem, před polekanou ředitelku.

„Dala jste si na čas. Paní profesorko.“ ozval se veselý, dívčí hlásek. Ředitelka se nepatrně zarazila. Nikdy se s touhle tajuplnou osůbkou vlastně nesetkala. Přistihla se, že je zvědavá, jaká asi bude, tato tajemná L.J.? Pokusila se nahlédnout do stínu kápě, ale stále ještě byla neproniknutelná tma.

„Vybrala jste si dost nečekanou hodinu na příjezd, slečno. Je obvyklé, že lidé v tuto dobu většinou spí.“ promluvila nakonec přísně. Přesně tak, jak to měla ve zvyku. Dívenka se však jen zazubila.

„Hai, hai. Gomenasai Minerva-sensei.“ zvedla ruku a zastrčila si jeden neposedný pramen za ucho. Nevšimla si tak, že na ni ředitelka překvapeně zírá. Minerva byla překvapena, dívčinou nezvyklou odpovědí. Nebyla zvyklá, že by některý z jejích žáků používal tato slova, když s ní mluvil. Věděla však, že tahle maličká žila v jiném prostředí, než většina žáků Bradavic. Tedy, pokud to málo, co o sobě v dopisech prozradila, byla pravda.

Holčička poskočila na místě a dýchla si do dlaní, aby se trochu zahřála.

„Nepůjdeme dovnitř?“ navrhla ředitelka, když si jejího zimomřivého gesta všimla.

„Ráda. Ty tři hodiny na stromě mi stačily.“ zasmála se nad něčím, čehož pointa McGonagallové nejspíš unikala. Ředitelka pouze pozvedla obočí.

„A smím se zeptat, proč jste strávila tak dlouhou dobu na stromu?“ zeptala se nakonec, když byla přemožena silou vlastní zvědavosti. Zpočátku koketovala s myšlenkou, že na větu, kterou dívenka pronesla spíše sama k sobě, nebude nijak reagovat, nakonec své úmysly ale vzdala. V tomhle nebyla nikdy dobrá. I v minulosti vždy ráda podléhala své zvědavosti. Možná proto se jí tak moc nelíbil Brumbálův zvyk, pokaždé nakousnout nějaké téma a pak více jak polovinu si nechávat pro sebe.

„Jeden váš vlkodlak si chtěl hrát na Červenou Karkulku. Já si ale vybrala schovávanou. Ta mi jde o dost líp.“ pokrčila ležérně rameny a zazubila se. Opět poskočila ma místě a třela si dlaně o sebe, aby se aspoň trochu zahřála. McGonagallová chvilku přemýšlela, jestli si z ní dívka náhodou nedělá srandu. Pak se ale konečně pohnul velký mrak, zakrývající měsíc a ona si všimla potrhaného pláště. Přesně čtyři dlouhé, vodorovné rýhy vedle sebe. Najednou nevěděla, jestli se má zděsit nebo omdlít.

„Zranil vás?“ Minerva pár rychlými kroky doběhla holčinu, která se už vydala po cestě k hradu. Vzala ji za rameno a zastavila. V hlase jí zněla starost. Dívenka se na ni však opět zazubila, že je v pořádku a dál pokračovala ve své započaté cestě pryč z této neměnící se zimy. McGonagallová jen potřásla hlavou. Ta maličká se za celou dobu nepřestávala usmívat, nebo se různě šklebit. Zdálo se, jako kdyby nic jiného ani neuměla. Na chvilku se ohlédla přes rameno na temnou siluetu Zapovězeného lesa, jako kdyby nemohla pochopit, jak mohla ta maličká přežít útok vlkodlaka bez jediného škrábnutí a navrch se ještě chovat, jako kdyby to byla zcela běžná věc. Pro Merlina! Vždyť ji napadl VLKODLAK!!! Už jen to slovo většině lidí nahání hrůzu, natož se s ním ještě setkat v tak mladém věku. Pamatovala si datum, dívčina narození. Bylo to totiž jedno z témat, které spolu přes dopisy dlouho probíraly, než se konečně uvolila ji přijmout do školy. Z velké části k tomu dopomohl i sám Bradavický hrad, který její jméno automaticky zařadil na listinu letošních prvňáčků. No... Sama si nebyla jista, jestli pouhý monogram, se dá považovat za plnohodnotné přijmutí, ale proti samotnému hradu bojovat nemohla. Ani ona a dokonce ani samotný Brumbál nikdy neodhalil všechna ta tajemná kouzla, kterými byl Bradavický hrad opředen. Byla to prastará a mocná magie, oproti níž se kouzla moderních čarodějů zdají jako laciný trik cirkusových šarlatánů.