Parilis - Záhadná sestřenice

Šance

Ráno se Parilis dobelhala do Velké síně celá rozlámaná a nevyspalá. Předešlý den si svým posledním vtípkem zajistila u Nebelvírských obdiv. Kdosi navrhl oslavu... Zbytek se nápadu okamžitě chytil... Párty na Parilisinu počest se jaksi protáhla a tak šli všichni spát až někdy nad ránem.

„Jsem mrtvá! Až si zase někdy vezmu na mušku Snapea, zaklejte mě.“ svalila se na lavici vedle Huga a hlavu položila na desku stolu. Sice byla zvyklá do jisté míry nespat. Tedy... Byla zvyklá probdít skoro celou noc, ale její tělo, už zoufale volalo po odpočinku. Měla pocit, že když mrkne, usne navždy. Poslepu se natáhla po misce krupicové kaše s horou kakaa a hned si do úst strčila vrchovatou lžíci.

„Ale no tak, vždyť se tak moc nestalo. Byl to jen jeden vtípek z mnoha. Uvidíš, že Snape na to jistě brzy zapomene.“ snažil se ji utěšit Hugo, ale Parilis se netvářila kdo ví jak přesvědčeně.

„Ho pochybuhu.“ zahuhlala s lžící v puse.

„Ale no tak, nebuď tak moc pesimistická. Ten bručoun má na práci jistě důležitější věci, než řešit tebe.“ vložila se do rozhovoru Rose. Parilis si tím však nebyla tak jistá. Cítila na sobě profesorův pronikavý pohled, kamkoliv se hnula.

„Hugo má pravdu, vždyť od začátku roku jsi mu už provedla tolik lumpáren, že jedna navíc se už mezi nimi ztratí. Vsadím se s tebou, že už má tu barvu z vlasů dole.“

Patricie jen zděšeně zasténala a třískla hlavou o lavici. Jen tak tak že rudovláska stihla včas odtáhnout misku s kaší.

„Tak tuhle sázku prohráváš na plné čáře.“ zahuhlala do dřevěné desky tak tiše, že Hugo s Rose museli napínat uši, aby ji slyšeli. Vyměnili si jeden nechápavý pohled, než Rose v mysli zablikala nenápadná myšlenka. Nevěřícně rozšířila oči a skoro až bázlivě se zadívala na svou sestřenku. Téměř se bála zeptat.

„Patri, neříkej mi, že to byl 'ten' lektvar.“

Střapatá čarodějka ztuhla a nevině k ní stočila barevný pohled od desky stolu. Rose nic víc nepotřebovala. Koutky úst jí zacukaly, načež se svezla na lavici vedle své sestřenky. Ramena se jí při tom otřásala smíchy.

Hugo obě děvčata chvíli nechápavě sledoval, než mu jeho sestra celou záhadu objasnila.

***

Ředitelka Bradavic zaskočeně hleděla na mladého Pottera. Chlapec za ní přišel hned po snídani s tím, že s ní potřebuje nutně mluvit. Cosi v jeho pohledu ji donutilo jej vyslechnout. Nyní na něj hleděla skrze obroučky svých brýlí a nemohla uvěřit svým uším.

Bezděčně přerovnala úhledně poskládanou hromádku knih na svém stole.

„Tedy... pane Pottere, jistě znáte školní pravidla.“ zamračila se. Jen pro jistotu. Kdyby mladík zapomněl, že ona je tady ta přísná.

„Ano. Znám. Právě proto jsem přišel za vámi, aniž bych se vás snažil nějak obcházet.“ šokoval ji svou upřímností. V mysli jí vyvstala myšlenka na dalšího žáka Bradavic, který ji dokázal šokovat úplně stejně.

„Pochopte, Jamesi, že nemohu jen tak porušovat pravidla školy.“

„Ani když se jedná o vaši kolej?“