Parilis - Záhadná sestřenice

Následky 2/2

'Řád si velice zakládá na svém utajení. Ta pečeť, má zabránit tomu, aby někdo vyzradil jeho tajemství. Toho, kdo se o to pokusí, stihne trest a následky jsi viděl sám.'

,,Co jsi řekla ředitelce?” zeptal se opatrně. Nechtělo se mu moc věřit tomu, že by jí prozradila něco o sobě. Na to si dala až moc záležet na tom, aby její minulost byla v co největším utajení.

'Skoro nic. Jen jsem jí varovala, že útoků začne přibývat.' pokrčila nezůčastněně rameny. Možná, že kdyby jí prozradila víc, následky by byly o dost horší. S tím se ale nehodlala nikomu svěřovat. A už vůbec ne mladému Potterovi. Už takhle měla špatný pocit z toho, že ho tak moc vyděsila. Na druhou stranu byla ráda, že to byl právě on, kdo ji tu našel ležet, a ne někdo jiný. Netušila, jak svůj stav utají před učiteli, natož před dvojčaty. Ústa ji stále bolela a pochybovala, že by dokázala normálně odpovídat na otázky. O jídle už vůbec nepřemýšlela.

Pokusila se seskočit z umyvadla na zem, ale hlava se jí zamotala a nebýt silných paží Jamese, určitě by se rozplácla na zemi jak dlouhá, tak široká.

S úsměvem k němu zvedla pohled a mlčky poděkovala. V tuhle chvíli opravdu děkovala Salazarovi za vrozený Nitrozpyt. Neuměla si představit, že by s těmito ústy měla s někým hovořit. Netušila, jak zvládne normální vyučování, aniž by k sobě přilákala nechtěnou pozornost.

,,Vážně by to chtělo nějaký lektvar.” zamračil se James a statečně čelil rozzuřenému pohledu barevných očí. Jeho mysli se dotkl nepatrný náznak myšlenky, načež dívka překvapeně zamrkala a tvář jí ozdobil úsměv.

'Pomůžeš mi do věže? Něco mě napadlo.' zeptala se opatrně. Mladík souhlasil. Sáhl do kapsy a vytáhl pergamen. Musel se pousmát, když se na nažloutlém listu objevilo několik v rychlosti načmáraných vět. Ta runa, kterou Parilis použila, byla vážně něco. S úsměvem poděkoval Tichošlápkovi s Dvanácterákem za radu a plánek opět schoval v jedné z mnoha kapes.

Na hradě naštěstí právě probíhalo vyučování, takže se jim podařilo dostat se k Nebelvírské věži téměř bez povšimnutí. Buclatá dáma si je sice měřila nepřátelským pohledem, ale když jí mladík řekl heslo, nezbylo jí nic jiného, než oba studenty vpustit.

James se zadíval na schody, vedoucí do dívčích ložnic. Moc dobře si uvědomoval, co dovedou a opravdu neměl chuť, znovu to na vlastní kůži zažít. Na druhou stranu... Parilis byla stále velice slabá, takže ji celou dobu spíše nesl, než že by šla po svých.

,,Nerad ti kazím plány, ale jak se chceš dostat do ložnice, když sotva stojíš na nohou a mě schodiště nepustí?” nadzvedl pochybovačně obočí. Odpovědí mu byl křivý úsměv, načež dívka položila mazlivě ruku na chladný kámen a jemně po něm přejela prsty.

Potter vůbec neměl tušení, co udělala. Necítil vůbec žádné kouzlo, ani ten slaboučký výboj magie, který Parilisina kouzla vždy doprovázel, ale když položil nohu na první schod, s úžasem zjistil, že se nemění. Opatrně stoupal nahoru. Na každém schodu podvědomně přivřel oči a čekal, že se zem pod jeho nohama změní ve skluzavku, k jeho neustávajícímu úžasu se dostal do dívčiny ložnice, aniž by mu Bradavický hrad usiloval o život.

Dívenka na něj jen spiklenecky mrkla a nechala se položit na zem vedle svého kufru. No... byla to spíš velká truhlice s bezpočtem skrytých, tajných přihrádek a zákoutí.

Vyndala svou hůlku z pouzdra a několikrát s ní poklepala na zámek. Po truhlici se rozběhla jemná pavučinka safírových žilek, než zámek s jemným cvaknutím povolil. Parilis odklopila těžké víko a zaměřila svou pozornost na tajná dvířka, která do něj byla vsazena. Vložila svou hůlku do vytlačené prohlubně a otočila s ní. Cvaklo to, hůlka se rozzářila magií a pak vše uhaslo. Dívenka otevřela dvířka a pak hůlkou poklepala na obrázek jedné z run, které byly vytesány na zadní straně dvířek. Do ruky jí vlétla maličká lahvička ve tvaru slzy s průhlednou tekutinou uvnitř.

Jednoduchým kouzlem si přivolala pohár, ležící na nočním stolku a dalším jej naplnila z poloviny vodou. Kápla do něj pár kapek z flakonku, zamíchala a napila. Chvíli si ponechala většinu nápoje v ústech, než opatrně polkla. Okamžitě pocítila jistou úlevu. Několikrát celý postup zopakovala, než odložila prázdný pohár na zem vedle sebe a úlevně se nadechla.

,,Mnohem lepší.” zašeptala. Bylo slyšet, že si ještě lehce šlape na jazyk, ale její stav se mnohonásobně zlepšil.

,,Mám hádat?” zeptal se překvapně James. Pohledem sledoval maličký flakonek, který Patricie opět uschovala. V očích jí zaplály veselé jiskřičky.

,,Fénixovy slzy.” potvrdila vesele. Mladík jen zavrtěl hlavou. Radši ani nechtěl vědět, kde k nim přišla. Zvědavě nahlédl do truhly a překvapeně zamrkal. Runy byly napsány v prastarém jazyce. Bylo téměř nemožné, aby kouzelník dnešní doby je dokázal rozluštit, přes to si dívenka dala práci s tím, aby tajné přihrádky co nejvíce zabezpečila.

Opatrně zvedl knihu, jen tak ležící na vrchu a prsty přejel přes smaragdové zdobení na jejích deskách. Otevřel a začetl se do prastarého písma, psaného stříbrem. Nemohl uvěřit, že něco takového pravdu existuje!

Parilis sledovala Pottera, tak zaujatě listujícího knihou a přemýšlela. Už dlouho měla jisté podezření, a teď... když sledovala výraz ohromení v jeho očích a s jakou úctou se k prastaré knize chová, se její domněnky potvrdily.

,,Pokud budeš chtít, naučím tě to.” nabídla po chvíli ticha, čímž Jamese vytrhla ze soustředění. Polekaně k ní zvedl oříškové oči, než si uvědomil, co přesně mu dívka nabízí. Strnul. Myslela to vážně? Pohledem sklouzl na popsané stránky, než knihu zaklapl a vrátil na své místo.

,,A on... on to uměl?” zeptal se zvědavě. Parilis pouze zavrtěla hlavou. Její matka se prastarou magii sice tajně učila, ale ovládala pouze jazyk. Aria se naučila pouze pár základních kleteb, ale Parilis byla jediná, komu se podařilo toto dávné umění plně ovládnout. Tedy... v rámci možností malého dítěte.

James ještě chvíli váhal, než opatrně kývl.