Parilis - Záhadná sestřenice

V chýši 2/2

Musela se tomu zasmát. Vážně to dokázali. Ještě dnes, když někdo mluví o Pobertech, nedokáže se ubránit smíchu. Byli takový Bradavický postrach, ovšem v tom dobrém slova smyslu. Sice věčně hráli učitelům na nervy, ale byla s nimi zábava. Až na tu šikanu jejího oblíbeného profesora, ale...

Vytřeštila oči a prudce stáhla ruku zpět, protože slova, vyrytá do kamene se začala hýbat, jen co se jich lehce dotkla konečky prstů. Jakmile však stáhla ruku zpět, ten podivný úkaz přestal. Se zamrazením tedy opět vztáhla ruku a smetla z kamene ulpělý prach a nikdy nevybírané saze. Odhalila tak změť run, navzájem se překrývající, tvořící nepřehlednou čmáranici. Kdyby jí už od narození nevtloukali do hlavy význam všech existujících, i již dávno zaniklých run, nejspíš by nad tím jen mávla rukou s tím, že se jedná o něco bezvýznamného. Takhle ale...

Prsty jemně přejížděla po jednotlivých čárách a snažila se najít jejich skutečné znění.

Tak jako z popela, rodí se Fénix,
my ve smrti skryjeme život.

Sotva přečetla tajemný vzkaz, runový kruh pod jejíma nohama (dosud ukryt pod nánosy špíny) se rozzářil a Parilis najednou cítila, že padá. Nestihla ani vykřiknout a jen zalapala po dechu, když si prudkým přistáním vyrazila dech.

Kdesi nad ní se ozval sykot a prostor kolem ní ožil. Maličké plamínky se rozeběhly po stěně a rychle zapalovaly jednu louči po druhé. Maličká čarodějka jen ohromeně zírala na výjev, který se jí naskytl. Vysoko nad hlavou měla strop, připomínající jakousi kupoli nějakého chrámu. Byl bohatě poset magickými kruhy a každý z nich vydával tlumené světlo jiné barvy. Jako kdyby nad sebou měla magické nebe. Stěny byly pomalované obrazy víl, elfů a kouzelných stvoření. Mnohá z nich se už dávno považovala za vyhynulá, nebo nikdy neexitující.

Prsty jemně přejela po vyobrazení manticory. Byla považována za jednu z nejnebezpečnějších tvorů, i když se mnozí stále přou, zda skutečně existovala. Na druhé straně pila z jezera majestátní hydra a o kus dál se páslo stádo pegasů.

,,Meow." Parilisinu pozornost upoutal kocour, který se jí otřel o nohy a vydal se osvětlenou chodbou dál, do nitra tajemného sídla.

,,Amore, počkej!" dívka se za ním okamžitě rozběhla. Nechtělo se jí přemýšlet nad tím, jak je možné, že jej to sem přeneslo společně s ní. Nechala obrazy obrazy a snažila se tu toulavou kočku neztratit z dohledu.

,,No tak, Amore, co jsem ti..." slova jí zamrzla na rtech, když vstoupila do kruhové místnosti. Podlaha byla zhotovena z bílého mramoru a kolem stěn byly police s bezpočtem knih.

Vlevo vedle ní byly stříbrné police plné knih se smaragdově zeleným přebalem. Vedle se tyčily ebenově černé, s knihami ze zlata. Na ně navazovaly další stříbrné police se safírově modrými přebaly knih a po její pravé straně kruh uzavíraly police ze žlutého dřeva s rubínovými svazky.

Strop zdobil obraz majestátního Fénixe, vyobrazeného přes celou jeho plochu.

,,To je..." ani si nedovolovala doufat, když sahala po jednom ze smaragdových svazků. Velice opatrně, téměř s posvátnou úctou, rozevřela starou knihu a nemohla uvěřit svým očím. Stará magie!! Rychle prolistovala většinu zelených knih a s každou další její nadšení rostlo.