Parilis - Záhadná sestřenice

Klíče 1/2

Parilis tiše seděla na zemi. Zachumlaná do svého pláště a pozorovala majestátní stavbu. Za jejími zády se rozprostíral, temný les a nad hlavou hvězdná obloha. Do bosých chodidel jí tlačily spadané větvičky a jehličí, ale ona se neměla k tomu, nasadit si boty. Poslouchala tichý šepot Zapovězeného lesa a pozorovala kulatý měsíc, osvětlující krajinu.
,,Ahoj, Teddy.” prohodila tiše k temnému stínu, který se za ní přikradl. Velký tvor, podobný obřímu vlku, něco podrážděně zavrčel, než si lehl vedle dívenky na chladnou zem. Natáhla ručku a podrbala vlkodlaka za uchem.

'Co tady děláš?' loupl po ní vlkodlak velkým okem. Posadil se a zastříhal ušima. Chvíli něco větřil ve vzduchu, než opět stočil svou plnou pozornost na svou malou společnici.
'Nemohla jsem usnout.' odpověděla, aniž by pohnula rty a více se zachumlala do teplého pláště. 
'Takže jsi se rozhodla jít za úplňku do Zapovězeného lesa?” pozvedl vlk káravě obočí. 'Pokud sis toho nevšimla, to jméno nemá jen tak pro nic.' vrčel podrážděně.
'Nic mi nehrozí. O úplňku jsi tu králem přece ty.' zasmála se a přitulila k huňatému kožichu. Za sebou slyšela přecházení velkých tlap. Cítila ve vzduchu krvežíznivost. Věděla ale, že se neodváží přiblížit. Všichni vlkodlaci v lese se podřizovali vůli mladíka, sedícího vedle ní. Vlkodlaka, který si za úplňku dokáže zachovat svou lidskost. Vlkodlaka, který si nejvíc zachoval svůj vlčí vzhled. Zadívala se na pískově zbarveného, velkého vlka s modrýma očima. Na jazyku ji pálilo tolik otázek, ale nějak neměla odvahu se zeptat. Všechny jí přišly až moc osobní, než aby na ně odpověděl úplně cizímu člověku. Ze zamyšlení ji vytrhl hluboký povzdech.
'Tak se ptej.' zabručel tiše vlkodlak a položil si hlavu do dívčina klína. Parilis jen zmateně zamrkala. To byla opravdu tak průhledná? Drobnými prstíky čechrala světlou srst a snažila se utřídit si myšlenky. Opravdu se může ptát? Tak ráda by, ale bála se... Bála se, aby ho svou neuváženou otázkou neurazila.
,,Jaké to je, být jiný než ostatní?” vyslovila tiše.
'Myslím, že zrovna tobě to nemusím vysvělovat, nebo se pletu?' vlčím hrudníkem zavybroval smích. Měl pravdu. Ona tomu rozumněla, ale ...
'Ty víš, jak jsem to myslela.' promluvila k němu opět pomocí Nitrozpytu.

Teddy se zadíval na kulatý měsíc. Její síla už ho tolik neděsila, jako poprvé. Když ji potkal během minulého úplňku. Bosou kráčet mezi stromy Zapovězeného lesa, měl pocit, že omdlí. Když pak k němu promluvila pomocí myšlenek, změnil se pocit na strach a touhu utéct. Něco v jejích očích ho děsilo. A nebyl to jen ten zvláštní pach, který z ní vycházel. Pach krve a něčeho... něčeho jen velmi vzdáleného, co nikdy sám nepotkal a přece mu vzpomínka na tu věc kolovala v krvi. Dávná vzpomínka jeho otce. Mrazivý chlad války a těch odporných věcí, živících se lidským štěstím. Cítil z ní smrt, ale zároveň naději. Tu neskutečně silnou magii, která jí protékala...
'Je to zvláštní, to nemohu popřít. Jsem sice vlkodlak, ale dokážu si zachovat svou lidskou mysl. Naštěstí. Neumím si představit, že by se ze mě měla stát nemyslící, vraždící bestie.' zavrtěl hlavou a snažil se zbavit té hrůzné myšlenky. Ve skrytu duše obdivoval svého otce. On s tím prokletím žil téměř celý život. S vědomím, že se vždy může stát chyba. Že může někoho zranit. Zabít... A přece jen si dokázal najít přátele. Ty nejlepší, jaké si vlkodlak může přát.
,,Vlkodlačí zvěromág.” špitla tiše. Stočil se na ni zvědavý, modrý pohled. ,,Už je to dávno, ale jednou jsem o tom četla v knize. Stává se to jen zřídka. Vlastně....” snažila se utřídit myšlenky. Teddy ji zvědavě pozoroval a čekal. Ten pojem slyšel poprvé, ale z nějakého důvodu se mu líbil.
,,Už v minulosti se o tom nevědělo moc podrobností a pochybuji, že by dnes někdo znal nějakého Vlkodlačího zvěromága. Tedy... kromě tebe.” usmála se na pískového vlka a podrbala ho za ušima. V očích už opět ty své veselé jiskřičky. ,,Potomek člověka a pokousaného. Během úplňku je nucen setrvat ve své vlčí podobě, ovšem ponechává si svou lidskou mysl.” zarecitovala, jako kdyby ta slova viděla napsaná před sebou. Teddy měl ale pocit, že mu neřekla úplně vše.
'A to je celé?' pronesl zklamaně. Čekal, že mu dívenka poví nějaké velké tajemství. Tohle všechno už ale dávno tušil.
,,Tajemství, se ukrývá ve slůvku zvěromág, můj drahý vlčku.” políbila ho mezi uši a s tichým smíchem odešla. Ještě na něj spiklenecky mrkla, než zmizela mezi stromy.

Pískový vlkodlak za ní jen dál zmateně hleděl. Nevěděl, jak si její slova přebrat. Jak jim porozumět. S povzdechem se zvedl, oklepal ze sebe spadané jehličí a rozeběhl se pryč. Tlumené údery mohutných tlap se tiše rozléhaly lesem a ze stínů jej pozorovaly krví podlité oči zubatých bestií. Nikdo z nich si ale nedovolil zaútočit. Ne na vlka, kerý se dokáže proměnit v člověka. Ne na někoho, kdo je dokáže zničit pouhou myšlenkou.

***

Dívenka se zhluboka nadechla nočního vzduchu a vychutnávala si tu chuť na jazyku. Prsty zabořila do lesní půdy a zavřela oči. Naslouchala okolnímu tichu a snažila se vnímat každičký zvuk. Kdesi vlevo od ní bylo slyšet tlumené přecházení kopítek lesní zvěře a někde nad její hlavou se ze spánku zavrtěl nějaký pták. Pod nedalekým keřem právě zmizela malá myška a sova, která prolétávala mezi sromy, ulovila jednu obzvlášť velkou můru.

Objevil se modrý záblesk. Parilis otevřela oči a strčila ručku do modrého plamene, který se před ní vznášel. Vytáhla bledě modrou obálku s tmavě modrou pečetí. Chvíli si prohlížela majestátního orla. Než plamen pohasl a ona pečeť rozlomila. Rozložila pergamen a začetla se do složitých kudrlinek dávného písma.

Klenot Saorsie, v popelu otce pochován.
Ronanův dar, v matčině lůnu uschován.
Howlův jantar, runám obětován.
Ginnevřin rubín, rtům otce darován.

Parilis se na ta slova zamračila. Další zpropadená hádanka? Jak tomu má kruci rozumět? Měla chuť pergamen spálit. Pevně sevřela okraje nažloutlého listu, až se stránka v jejím prstech nenávratně pomačkala. Zhluboka se nadechla a donutila uklidnit. Zavřela oči a pokusila se soustředit.

Rychle schovala pergamen a otočila se po zvuku kroků.
,,Copak, Jamesi? Náš Velký Bratr nemůže spát?” zazubila se, už opět veselá. Odpovědí jí byl zamračený výraz a vražedný pohled oříškových očí. James nenáviděl, když mu říkala Velký Bratr. Tu pitomou přezdívku jednou slyšela u Rose a nebyla by to Parilis, aby se jí nechytla a nezačala tak Jamese nazývat při každé možné příležitosti. Mladík jen zaskřípal zuby a raději poznámku přešel.
,,Na to, že máš dneska hrát zápas, se chováš lehkovážně.” zavrčel. Skoro jí až připomněl Teddyho. Zápas!! Kdyby mohla, praštila by se něčím po hlavě. Ona vážně zapomněla! Tolik se zabrala do hledání klíčů, že úplně zapomněla na Famfrpálový zápas, který se konal... už dnes!! Uvědomila si se zděšením.

,,Ty jsi vážně zapomněla.” zkonstatoval mladík, napůl udiveně. Nedokázal pochopit, jak někdo může zapomenout na něco tak důležitého. Při tom ji sám trénoval! K jeho vlastní nechuti dostal od Olivie nařízeno naučit novou chytačku co možná nejvíc. Pro něj to znamenalo strávit několik bezesných nocí v přítomnosti té malé potvory a snažit se odolat nutkání shodit ji z koštěte. Stálo ho to nemalé úsilí a ona si dovolí zapomenout?

,,Neboj Jammie, my to zvládnem.” zašklebila se vesele a nevšímala si chlapcova naštvaného pohledu. Podívala se na oblohu. Od východu začal obzor pomalu světlat.