Parilis - Záhadná sestřenice

Podezření 1/2

Přeji všem krásný druhý svátek Vánoční

Za zavřenými okny panovala přízračná tma. Mráz kreslil na skleněné tabulky ledové mozaiky a v krbu plápolal oheň. Malé plamínky vytvářely na podlaze zajímavou stínohru a svými neviditelnými prsty hladily dvojici, sedící v měkkém křesle.

Droboulinká dívenka seděla na klíně svému otci a se zatajeným dechem poslouchala strašidelné a velice napínavé vyprávění z jeho minulosti.
,,Už zase ji strašíš?" do dveří vešla mladá žena s rudými vlasy a navzdory svým slovům se na ně přívětivě usmála. Beze stopy zloby.
,,Ano." muž se na ni laskavě usmál a natáhl k ní ruku. Rudovláska k nim přistoupila, jednou rukou objala manžela a druhou si položila na vystouplé bříško.
,,Já mám ten pšíběh moc váda." zazubila se na matku dívenka a v očích jí hrály nezbedné jiskřičky. ,,Tatí, vypvávěj mi jak to bylo dál. Pvosím." škemrala a poulila na něj svá velká kukadla.

Muž se na dceru usmál. ,,Někdy příště, teď už bys ale měla jít spát." políbil ji na čelo. Děvčátko něco nesouhlasně zamrmlalo. Přesto seskočilo z jeho klína, rozloučilo se s matkou a zmizelo v patře.

Parilis se s trhnutím probudila. Tváře měla mokré od slz a tělem jí otřásaly silné vzlyky. Rychle si zakryla ústa rukou, když se jí z hrdla vydralo přidušené zakňourání. Pokusila se zhluboka dýchat a trochu se uklidnit. Vrátit do reality, ale tichý pokoj jí i přes to vracel jemnou ozvěnu pláče. Natočila ruku a zakousla se do ukazováčku. Druhou své počínání skryla a soustředila se pouze na prudkou bolest. Na jazyku ucítila kovovou pachuť krve, která ji konečně pomohla trochu se vzchopit.

Chvíli ještě nepohnutě ležela v posteli. Zhluboka dýchala a soustředila se na dřevěný strop své postele s nebesy. Za okny stále ještě panovala neprostupná tma. Hodiny na jejím nočním stolku ukazovaly pár minut po půlnoci a ona věděla, že už neusne. Po tmě na sebe natáhla školní uniformu, vyklouzla z postele a zatáhla za sebou závěsy.

Potichu se vykradla do společenské místnosti, kde se na chviličku posadila k vyhaslému krbu. Jakmile se pohodlně uvelebila v hlubokém křesle, s nohama pod bradou, malé uhlíky zažhnuly a drobné plamínky se opět roztančily na šedavém popelu. Několik dlouhých minut jen bezmyšlenkovitě hleděla do plamenů a víčka se jí opět začínala klížit. Prudce sebou trhla, zamrkala a pro jistotu vstala z vyhřátého křesla. Věděla, že musí něco dělat. Nějak se zabavit, ale nevěděla jak. V pokoji na ni na dně truhly čekalo několik dalších pergamenů, které musela projít a pokusit se v nich najít tolik potřebné střípky informací. V kapse ji tížily Klíče a ona se ještě ani o krůček nepřiblížila k jejich rozluštění. Spíš jí z toho všeho čím dál tím víc začínala bolet hlava. Byla unavená, vyčerpaná a nevyspalá. Problém byl však v tom, že usnout nedokázala. A když už na pár chvil zavřela oči, zdály se jí noční můry. To pak byla ještě unavenější a vyčerpanější, než prve. Se zavrtěním hlavou se víc zachumlala do svého školního hábitu a vyšla z nebelvírské společenské místnosti.

Buclatá dáma se tiše vyklopila. Neobtěžovala se však ani otevřít oči aby zjistila, kdo ji to v tuto hříšnou dobu budí, a jen co se opět vrátila na své místo, už zas hlasitě chrápala. Parilis to komentovala pouze pobaveným zavrtěním hlavou a vydala se jen tak bez cíle bloumat chodbami.
***

Tmavovlasý mladík tiše seděl ve své posteli, přes ramena přehozenu pokrývku a v rukou pergamen. Hůlkou si svítil na malou, pohybující se tečku. Rychlým pohledem zkontroloval čas, než se opět vrátil k pergamenu. Sám nevěděl, proč ji pořád pozoruje. Proč má tendence ji pořád hlídat. Zamračil se na jméno, tak výsměšně psané černým inkoustem. Nevěděl, jak dlouho se mu podaří tajit to před ostatními.

S trhnutím se obrátil k vedlejší posteli, odkud se ozvalo náhlé zachrápání. Chvíli poslouchal, než stočil svou pozornost opět na pergamen. Chtěl ho složit a jít zase spát, ale upoutal ho shluk teček vjednom z kabinetů. Pozorně přeletěl všechna jména pohledem, než se zaklením vyskočil z postele. Popadl svůj neviditelný plášť a vyběhl z pokoje.

Nenápadně se kradl chodbami a pohledem na plánek se ujišťoval, že jde správně.

Dívenku našel v jedné opuštěné chodbě, na jejímž konci Protiva týral školníkovu kočku. Školní strašidlo tahalo nebohou, prskající kočku za ocas a snažilo se ji nacpat do prázdného držáku na pochodně.

James potlačil smích a sledoval ukrytou dívenku, která pomalu pozvedla svou hůlku. Safírové runy se v měsíčním světle zaleskly, když pronesla kouzlo.

Protiva, jakmile ho zasáhla kletba ztuhl, pustil slečnu Norrisovou, která se zavřeštěním dopadla na zem a pěkně si při pádu narazila čumák. Pak že kočky vždycky dopadnou na všechny nohy. Zatím co se oškubaná koule chlupů motala po zemi a snažila se zorientovat, školní strašidlo bylo proti jeho vůli hrubě smotáno do podoby míče a napasováno do držáku bez možnosti úniku.

Dívenka se kousla do ruky, aby ji nikdo neslyšel smát se a přenesla svou pozornost na dezorientovanou kočku. Jediné další kouzlo změnilo její mourovatou strst na zářivě zrzavou s černými pruhy.

Patricie potlačila chichot. Schovala se hlouběji do stínu a chtěla se jít ukrýt do nejbližší učebny, když ji popadly neviditelné paže a kdosi jí zakryl ústa rukou. Na vteřinku jí obestřel děs. Na zápěstích ucítila studené okovy a do bosých chodidel ji bodaly ostré kameny. Ve vzduchu cítila krev, pot a smrt.

Donutila se zhluboka nadechnout. Zapudit děsivé vzpomínky. Začala vnímat teplotu těla, které si ji tisklo k hrudi. Za zády jí silně tlouklo něčí srdce a ve vzduchu se vznášela vůně borovic a svěžího vánku. Okamžitě poznala, kdo za ní stojí. Ještě dřív, než chraptivě promluvil.

,,Uklidni se, to jsem já." zamručel a dívenka přimhouřila oči. Zhluboka vdechla uklidňující vůni. Pak ještě jednou. Naposled... Pomalu se přestala třást.
,,Už jsi klidná?" šeptl mladík, stojící za ní. Patricie se zmohla jen na němé přikývnutí, načež ruce, zakrývající jí ústa, zmizely. Prudce se otočila.
,,Co tady děláš?" zavrčela tiše, ale James ji beze slova zatáhl do nejbližší učebny a pro jistotu zajistil místnost proti odposlouchávání.
,,Myslím, že bys o tomhle měla vědět." vrazil jí bez jakéhokoliv vysvětlování Pobertův plánek pod nos. Dívenka zamrkala a odlepila si pergamen z obličeje. Nechápala, co by pro ni mohlo mít takovou cenu, ale James jen mlčky poklepal na shluk teček v jednom z kabinetů.

,,To je..." nevěřícně na něj zůstala hledět.
,,Jo. Zdá se, že někdo svolal radu. Hádám, že asi nevíš, co se stalo." pozvedl vyzívavě obočí.
,,Ne, ale měli bychom to zjistit." zašklebila se. Zdálo se mu to, nebo byla opravdu vyděšená? Pro jistotu se zamračil a přehodil přes ně svůj neviditelný plášť. Potichu vyklouzli z učebny s pohledem upřeným na plánek. Pozorovali tečku s nápisem Severus Snape labyrintem spletitých chodeb, až stanuli před chrličem u ředitelčina kabinetu. Profesor lektvarů vyštěkl heslo a kamenný chrlič odskočil a uvolnil mu cestu. Dvojice studentů se protáhla v těsném závěsu za zelenovlasým mužem a James by přísahal, že se za ním chrlič otočil. Že o nich věděl. Přes to je nechal projít.

Podařilo se jim proklouznout do místnosti, aniž by někdo z přítomných pojal podezření a ustoupili stranou. Pohledem přejeli všechny přítomné. Patricie poznala všehny Weasleyovi, několik členů Fénixova řádu a také členy BA.

,,Severusi, už jsme si mysleli, že nepřijdete." přivítala muže ředitelka s úsměvem a pokynula mu, aby si sedl na vyčarovanou židli. Snape se posadil a snažil se ignorovat všechny ty pobavené pohledy, které se na něj upřely. V duchu proklínal nejmenší Weasleyovou, která za vše mohla.