Parilis - Záhadná sestřenice

Trest 1/3

Parilis seděla s dvojčaty v lavici a snažila se dávat pozor. Zamyšleně sledovala vysokou postavu stříbrovlasého profesora, který na ně upíral pomněnkový pohled skrze obroučky svých brýlí. Pokud věděla, minule jim profesor Brumbál přednášel něco málo o obraných kouzlech, jako bylo Protego, nebo Expelliarmus. Dnes se měli rozdělit do dvojic a obě kouzla si vyzkoušet v praxi. Parilis se s nadějí otočila na dvojčata. Doufala, že by mohla být s jedním z nich, ale k jejímu velkému zklamání ji profesor Brumbál postavil proti Xie. Dívenka potlačila zklamané zavrčení a zářivě se na vysokou spolužačku usmála. Dívka ji sledovala soustředěným, kočičím pohledem. Její sestra byla přiřazena ke Scopiusovi a Parilis chlapce trochu litovala. Zooey byla... prostě Zooey a jak se Parilis během pár následujících okamžiků potvrdilo, Scrorpius opravdu nemohl dostat horšího protivníka.

A pak že čistá krev je lepší, než mudlovská. Pomyslela si škodolibě, když se bledý zmijozel už asi po desáté skláněl pro svou hůlku. Jí samotné dělalo větší potíže předstírat. Dělat chyby. Cítila však na sobě upřený pohled Brumbála mladšího a něco jí říkalo, že by si na něj měla dát extra velký pozor. Jen silou vůle zastavila obraný reflex a nechala si kouzlem vzít hůlku. Při tom se na spolužačku vesele zašklebila. Xia jí úšklebek opětovala a vrátila ukořistěnou hůlku.
,,Teď ty.” pobídla ji exotická kráska a Parilis pevně sevřela ebenové dřevo. Snažila se plně ovládnout svou magii. Snažila se, aby runy zůstaly spát. Aby použila jen minimum své kouzelnické moci. Jako už mnohokrát před tím. Přes to, když na sobě ucítila opět ten upřený pohled, zpanikařila. Cítila prudkou vlnu, která se prohnala jejím krevním oběhem a safírové runy zažhnuly. Rudý paprsek narazil do kouzelného štítu a Patricie děkovala Merlinovi, že to Xia ustála. Černovláska sklonila hůlku a obdivně se na mladší dívenku zadívala.

,,Pááni, to bylo dobrý.” protáhla s uznáním. A Parilis věděla, že je pozdě. Prozradily jí to ty podivné zaujaté jiskřičky v Brumbálových očích. Ačkoliv se Aberford netajil tím, že svého staršího bratra neměl moc v lásce, byli si tito dva muži až neuvěřitelně podobní. Tak moc se soustředila na svůj 'normální' studentský život, že zapomněla. Zhluboka se nadechla a pokusila se opět ovládnout. Zavřela oči a soustředila se na magii, proudící jí žilami.
,,Pokračujem?” zašklebila se, jako kdyby se nic nestalo a zaujala obraný postoj. Tentokrát už runy zůstaly spát. Stejně jako při dalším kouzle i tom následujícím. Byla na sebe pyšná. Do konce hodiny už nedala šedivovlasému muži žádnou záminku, aby ji podezříval, i když cítila, že déle už to nevydrží. Když se školou konečně prohnalo to otravné zvonění, měla pocit že krásnější zvuk na světě neexistuje. Vyběhla z učebny mezi prvními a na dvojčata počkala až na prvním rozcestí.
,,V pořádku?” změřila si Rose starostlivě sestřenku. ,,Všimla jsem si Brumbála.”
,,Jo dobrý.” Parilis nasadila svůj všudy přítomný, veselý úšklebek. Kdyby nebylo těch velkých kruhů pod jejíma očima, možná by jí Rose i uvěřila. Možná... Překvapeně povytáhla obočí.
,,Ty nejdeš na hodinu?”
,,Binse radši vynechám. Stejně bych z toho nic neměla.” zavrtěla hlavou a na podporu svých slov mohutně zívla. Rose s Hugem vědoucně pokývali hlavami. Rozloučili se a vydali se chladnou chodbou na poslední dvouhodinovku. Už se těšili, až budou mít dnešní vyučování za sebou. Každý z jiného důvodu. Rose myslela na mnoho domácích esejí a Hugo na blažené nic nedělání.

Parilis sourozence ještě chvíli pozorovala aby se ujistila, že opravdu zašli do učebny, než se otočila a vydala chodbou na druhou stranu. Nenápadně se vytratila do nejvyššího patra, kde se ztratila.

Zhluboka se nadechla. Stála v prostorné místnosti. Podél celé levé strany byly rozestaveny mohutné sloupy, podpírající strop. Vzdálené od sebe dostatečně daleko, aby se mezi nimi mohlo projít. Za nimi byla úzká chodba. Její zdi byly posety množstvím run a prastarých maleb. Byla na ní zapsána proroctví v jazyce, kterým již téměř nikdo nevládl. Vzadu stál prostorný krb, kde plápolal velký plamen a házel na podlahu různorodé stínohry. Pravá strana byla zavalena policemi s knihami, zbraněmi a dalšími všemožnými kouzelnými předměty. Podlaha byla z chladného kamene a strop připomínal hvězdnou oblohu. Dívenka se zhluboka nadechla a vykročila. Zvuk jejího tichého našlapování se rozléhal místností až příliš hlasitě. Sundala si tedy boty i s ponožkami a vděčně uvítala chlad pod chodidly. Ozvěna kroků ustala. Jemně našlapovala a vychutnávala si panující ticho. Rose to sice nepřiznala, ale byla unavená. Vyčerpaná. Cítila se psychicky celá na dně a věděla, že další hodinu by nemusela zvládnout. Zabočila mezi sloupy a ukryla se v jejich stínu. Procházela pod klenutou klenbou a prsty přejížděla po hrubé stěně. Zastavila se u obrazu velkého hada, jehož žluté oči ve tmě žhnuly jako dvě smrtelně nebezpečné hvězdy. Tlama plná ostrých, jedovatých zubů byla rozevřena a Parilis měla pocit, že vidí jedové sliny, kapající z obřích špičáků. Pohledem kopírovala nápis, táhnoucí se přes smyčky baziliškova těla. Probudíš-li dávné zlo, střez se hněvu čistokrevných. Povzdechla si a pokračovala dál. Skoro až na konci na ni z chladné stěny shlížel černovlasý muž s alabastrovou pletí a smaragdově zelenýma očima. Na sobě kalhoty z měkké, černé kůže a košili se šněrováním stejné barvy, vyšívanou stříbrem. U krku rozhalenou. Přes ramena přehozen černý plášť, podšit tak temně zelenou barvou, že se v přítmí chodby zdála téměř černá. Mladý aristokrat se na svět díval poněkud arogantním pohledem. Pichlavé oči skoro kazily dojem toho krásného, ostře řezaného obličeje, přes to na muži bylo něco... Něco, co přitahovalo pozornost. To obrovské charizma, které z něj vyzařovalo, přes to že byl pouze olověnou kresbou na hrubém plátně.

Parilis se trhaně nadechla. Skoro čekala, že ji muž zahrne výčitkami a pichlavými připomínkami k jejímu vzhledu a neschopnosti. Avšak nestalo se tak. Potlačila náhlé zklamání a donutila se zahnat slzy, které jí vhrkly do očí. Ne... tento obraz je pouze napodobenina. Pouze slabá náhražka něčeho, co jí bylo tak neskutečně drahocenné.

Víc se zabalila do školního pláště a šla si sednout do smaragdových křesel u krbu. Vzala do rukou stříbrný polštář a s ním v náručí se schoulila do klubíčka. Tvář jí hladil jemný samet a mísnost, i přes svou ponurost dodávala pocit bezpečí. Jako kdyby dávná proroctví zkázy, vytesaná do stěn, byla kouzelnými příběhy na dobrou noc.

Mezi sloupy se mihl stín a postava v plášti zůstala ohromeně zírat na změť starodávných run a sudeb, napsaných tím jazykem. Mladík si sundal z hlavy kápi a s úžasem se kolem sebe rozhlédl. Popravdě... nečekal, že se sem dostane. Že jej Komnata vpustí dovnitř. Ani neušil, proč se ji rozhodl následovat, když její tečka na plánku zmizela. Možná, že za to mohla ta přílišná zvědavost, kterou trpěl. Sám nevědel.

Se zájmem si prohlížel ty podivné kudrlinky starodávného jazyka, bez možnosti jim porozumět. Věděl ale o někom, kdo by to dokázal. Nebyl si však jistý, zda by mu měl Komnatu ukazovat. Tušil, že by to mohlo přivodit spíš více zmatků, než užitku. S povzdechem ten nápad zahodil a naposledy si celou místnost prohlédl, než ji tiše opustil.

,,Parilis nevypadala zrovna nejlíp.” zabručel Hugo, když se natahoval přes stůl, aby dosáhl na kuřecí stehýnko. Jeho sestra jen protočila očima a posunula k němu misku blíž.
,,Jo, doufám, že si aspoň trochu odpočinula. Někdy mě až děsí ta její věčná nespavost.” zamračila se na hladinu dýňového džusu v poháru, než se napila. Mladík jen povytáhl obočí, jako kdyby nemohl uvěřit, že jeho sestra, podporuje tu maličkou v záškoláctví. Neměl ale čas se nad tím zdlouhavě zabývat, protože mu někdo padl kolem krku. Obtočily se kolem něj štíhlé ručky a na tváři jej zašimraly nepoddajné vlasy.
,,Ahojky, lidičky, tak jak bylo s Binnsem?” zašklebila se dívenka. Na tváři svůj věčný úsměv. Rose si ji přes hromadu jídla na stole pozorně měřila. Zdálo se, že ty příšerné kruhy pod očima se přeci jen zdají o něco menší, než když se s ní loučili.
,,Hádej.” prohodil Hugo otráveně. ,,Větší nudu jsem snad v životě nezažil. Ani se ti nedivím, že jsi to zazdila.” oklepal se. Ona se jen zasmála a kecla na lavici vedle. Natáhla se po míse rýže, když tu se náhle zarazila v pohybu a se zasténáním se svezla na dřevěnou desku. Rose poplašeně vyskočila na nohy.

,,Co se stalo?”

,,Já zapomněla na ten trest se Snapem.” zahuhlala tiše. Hugo vyprskl smíchy při pohledu na sestru. Ta měla v první chvíli chuť sestřenku proklít.