Vypadá tak nádherně.
Ale i tak tajemně.
Pronikavé modré oči s kombinací havraních vlasů.
Lehce mohutnější postava se svaly.
Vždy ke mě otočená zády, ale při tom poznám jeho úsměv.
Škoda tak, že nepatří mě.
Nemám vedle něj místo.
Mé místo je vedle police, kterou mi věnoval.
Vyrobil mě. Myslí na mě.
Ale né tolik jak bych chtěl.
Jeho srdce je zaslepeno láskou k člověku.
Tou láskou, kterou jsem sobecky nechtěl aby našel.
Aby na mě zapomněl.
ČTEŠ
Loutka
Short StoryV malém loutkařství na jedné poličce seděla pod malou vrstvou prachu loutka. Loutka měla na sobě zářivou brož, kterou dostal od svého majitele, stvořitele. Nikdy z něj nespustil oči. Vždy jej pozoroval. Jeho život, jeho trápení. Chtěl ale více než p...
