Najednou se ozvalo obrovské plesknutí.
Dal jsi mu facku.
Celou místností se ozýval jenom tvůj křik.
To jak ho nenávidíš.
Jak moc chceš aby od tebe zmizel.
Začalo to nanovo.
Křičel jsi,
plakal
a on mlčel.
Přijímal to.
Nechával ať jej mlátíš.
Ať mu všechno vyčteš.
Neodcházel.
Nic neříkal.
Jen tam byl.
Nakonec jsi mu znova plakal jenom v náručí.
Něco řekl.
Jsem daleko.
Nerozuměl jsem mu.
Ty ale ano.
Určitě ano.
Jen jsi se zvedl.
Šel ke mě.
Objal jsi mě.
Tak, že sis sedl do tureckého sedu a já na něj viděl.
Je mladý.
Tiskl jsi mě k sobě.
Zeleno modré oči plné bolesti a strachu,
krátko ostřižené hnědé vlasy,
mohutnější postava,
na tváři červený flek od facky.
Ve školní uniformě.
I když jsem ho viděl poprvé,
měl jsem pocit, že jej znám.
Také si pomalu sedl.
Blízko ale při tom v přijatelné vzdálenosti od tebe.
Sice jsem necítil jak se mě dotýkáš,
ale viděl jsem, že se mnou hýbáš.
Mluvíš za mě.
Hýbáš s mými končetinami.
Udáváš mu pravidla.
Co ti to řekl?
➖➖➖➖
Zdravím
Přináším další kapitolu. Už jenom protože nevím jak to teď bude.
Vaše milá (tedy pokud si to tak myslíte) autorka, která se jaksi dostala do nemocnice s tím, že vlastně netuší co s ní vlastně je. Ale spíše na pozorování. I tak snad budu schopná vydávat.
Omlouvám se.
ČTEŠ
Loutka
Short StoryV malém loutkařství na jedné poličce seděla pod malou vrstvou prachu loutka. Loutka měla na sobě zářivou brož, kterou dostal od svého majitele, stvořitele. Nikdy z něj nespustil oči. Vždy jej pozoroval. Jeho život, jeho trápení. Chtěl ale více než p...
