Už nepláčeš.
Díváš se mu do očí.
Každý den tady chodil.
Prohlížel si loutky, které jsi vytvořil.
U kterých se vždy uklidníš.
Teď jsi stál za svým stolem.
Rozhodně jsi se ho zeptal co tu pořád chce.
Konečně jsi na něj promluvil.
Hlas se ti třese.
Opíráš se stolu aby nešlo vidět jak se ho bojíš.
Chtěl bych vidět jeho výraz.
Kdo to vůbec je?
Z kama ho znáš?
To nevím jestli se někdy dozvím.
Prosit o odpuštění.
Jeho slova.
Tak moc se mě dotkla.
Jeho hlas byl zničen.
On byl zničen tím co ti udělal.
V těch slovech jsem toho slyšel tolik.
Jenže ty jsi byl zastřen bolestí.
Nenávistí.
Strachem.
Začal jsi po něm házet věci.
Křičet ať se už nevrací.
Že mu nikdy neodpustíš.
Muselo jej to ranit.
Proč jsi to udělal?
Proč jsi mu zabouchl před nosem?
Prosí o druhou možnost.
Lidé jsou mylní.
Tak proč neslyšíš to samé co já.
Tu pravou bolest co cítí.
Chtěl se ti omluvit.
Proč jsi to nepřijal?
ČTEŠ
Loutka
Short StoryV malém loutkařství na jedné poličce seděla pod malou vrstvou prachu loutka. Loutka měla na sobě zářivou brož, kterou dostal od svého majitele, stvořitele. Nikdy z něj nespustil oči. Vždy jej pozoroval. Jeho život, jeho trápení. Chtěl ale více než p...
