Už jsem si zvykl,
že sedím na polici.
Nemohu se hnout,
promluvit,
vyjádřit jakýkoliv pocit,
nadechnout se.
Nejsem člověk ale mám pocity.
Nejsem loutka, protože mám pocity.
Co jsem tedy zač?
Co mě udržuje při životě?
Proč jsou lidské pocity tak těžké...
nedokážu je snést.
Bolí to.
Ale ty se stejně díváš jenom na ni.
Protože já mám stále stejný výraz ve tváři.
Stejný pocit, který jsi mi tam namaloval.
Zářivý úsměv, který sem všem líbí.
Víš o tom,
že se to ale uvnitř rozpadá?
➖➖➖➖
Zdravím ><'
Teď jsem fakt naštvaná... chci to v klidu vydat a ono se mi to dá do jednolitého textu i když to chci mít odděleně. Co to za bordel tady v tom je?!
I tak přes všechny komplikace doufám, že se vám část líbila a budu ráda za jakýkoliv komentář ♥
ČTEŠ
Loutka
Short StoryV malém loutkařství na jedné poličce seděla pod malou vrstvou prachu loutka. Loutka měla na sobě zářivou brož, kterou dostal od svého majitele, stvořitele. Nikdy z něj nespustil oči. Vždy jej pozoroval. Jeho život, jeho trápení. Chtěl ale více než p...
