Seděli na posteli.
Loutkář svému zachránci ošetřoval rány.
Pořád se omlouval.
Pořád děkoval.
Plakal.
Nedokázal nic jiného.
Sám se chtěl stočit do klubíčka a jen pod peřinou se krčit.
Ale věděl, že nemůže.
Že by se mu sám měl omluvit za svůj přístup.
Zachránil ho.
I tak když se jej dotýkal tak se třásl.
Ten bolestivý pocit v něm stále byl.
A také bude.
Jen to potlačovaly jeho slova.
Krásná slova.
Slova útěchy.
Slova štěstí.
Nakonec se jenom zasmál.
Stále plakal, ale tohle nešlo jenom si tak odpustit.
Někdo jako on,
přezdívaný jako ten nejhorší,
nejstrašidelnější.
Vůdce těch nejhorších na škole.
Jeho spolužák,
kterého se všichni bojí.
Ten co může za všechno.
U něj teď sedí,
omlouvá se,
v očích má slzy.
A stále se snaží.
Tak moc se snaží dosáhnout toho aby mu odpustil.
➖➖➖➖
Veselé Vánoce!!! ❤
Přeji všem krásný den a i celé vánoční svátky. Užívejte! 🎁🎁🎁🎁
ČTEŠ
Loutka
Short StoryV malém loutkařství na jedné poličce seděla pod malou vrstvou prachu loutka. Loutka měla na sobě zářivou brož, kterou dostal od svého majitele, stvořitele. Nikdy z něj nespustil oči. Vždy jej pozoroval. Jeho život, jeho trápení. Chtěl ale více než p...
