Loutka

67.

Nastalo ticho.
Díval se na mě.
Měl jsem pocit, že mě vážně vnímá.
Byl to moc nepříjemný pocit.
Ale při tom jsem měl hřejivý pocit, že si mě konečně někdo všiml.
Nechápal jsem to.
Nakonec jsi se sám zvedl a otočil se.
Jako bys nechtěl aby viděl tvou tvář
Byl jsi k němu zády.
Tudíž jsem ho ani já nemohl vidět.
Mírně jsi sebou cuknul jakmile jsi cítil jeho ruce okolo tvých boků.
Byli i okolo mě.
Velké mohutné ruce.
Objal tě.
Nebyl jsi schopen najednou pohybu.
To co ale říkal.
Bylo to zvláštní.
Říkal takové zvláštní slovo.
Že není buzna.
Ale také potřebuje obejmout.
Že už nemá nikoho jiného.
Moc nechápu co tím myslí.
Ty jsi ale vždy cuknul pod tím oslovením.
Vadilo ti to.
Jenže jsi mu na to nic neřekl.
Byl jsi ztrnulý.
Jak z kamene
Možná si se i jemně třásl.
Neviděl jsem co dělá ale on.
Vše se stalo tak rychle.
Nedal sis pozor.
Odstrčil jsi jej.
Tedy ses pokusil.
Chyl tě.
Ale mě jsi nechytil.
Nechal jsi mě padnout k zemi.
Slyšel jsem jenom pár úderů.
Nevnímal jsi to.
Viděl jsem vás oba.
Jak na něj zase křičíš.
Jsi moc nestálý.
Ale vím, že jsi jen vystrašený.
Co on?