Sedíš u stolu.
Snažíš se už po několikáté spravit tu loutku.
Že jí jenom tak nevyhodíš.
Povídáš mi o něčem.
O tom o čem jsem neměl ponětí.
Chtěl jsem plakat.
Říkáš, jak tvůj otec ti vyprávěl o mé opravě.
Kvůli mě posunul svatbu.
Stejně mě plně opravil až za dlouhou dobu.
Kdy mě konečně dal zpět na poličku.
Mírně jsi se usmál se slovy,
že tvá matka vždy ze mě šílela.
Věnoval se více mě než jí.
Chci se usmívat.
Plakat štěstím.
Jenže vždy když mi říkáš tyhle nádherné vzpomínky
tak pláčeš.
A já bych plakal s tebou..
Není tu totiž..
A už tu nikdy nebude.
ČTEŠ
Loutka
Short StoryV malém loutkařství na jedné poličce seděla pod malou vrstvou prachu loutka. Loutka měla na sobě zářivou brož, kterou dostal od svého majitele, stvořitele. Nikdy z něj nespustil oči. Vždy jej pozoroval. Jeho život, jeho trápení. Chtěl ale více než p...
