Nečekaná příhoda v Anglii (RoadTripTV)

A zase tam jedu

Jako každý rok vyrážím za mým bratrem do Anglie. Přímo do Londýna. Jo to jsem vám neřekla já jsem Hannah je mi 16 let a můj bratr Ted kterému je 25 žije už 6 let v Anglii. Všech 6 let ho tam navštěvuji jelikož Anglie vždy byla je a bude moje nejoblíbenější místo na zemi. Pro mě je to top nic ji nepřekoná ani týden u moře v Kalifornii nebo výšlap na jakoukoliv horu. Je to prostě moje místo. Mám s ním spojené spoustu vzpomínek ale to co se stalo teď si budu připomínat ještě hodně let. 

Je 25.3 a já si balím svůj cestovní kufr do Anglie. Jedu tam na měsíc. Tentokrát tam nejedu jenom na týden jelikož naše  škola byla uzavřena kvůli nutným opravám tak jsem se rozhodla že nepoletím jenom na týden ale rovnou na měsíc. Když už se to tak všechno seběhlo naráz. Do kufru jsem si dávala jenom to nejnutnější jako vždy. Oblečení, hygienu a spoustu základních věcí však to znáte. Do mého příručního zavazadla jsem si sbalila foťák protože moc ráda fotím a v Anglii je to prostě nejlepší potom sluchátka, nabíječky, brýle, polštář notebook a telefon. Když už jsem měla sbaleno vzala jsem si peněženku s doklady a mamka mě hodila na letiště. Tam už jsem se o sebe postarala sama. Šla jsem si pro letenku, odbavila se a už jsem jenom čekala na let. Koupila jsem si ještě kafe protože bylo brzo ráno a chtělo se mi ještě celkem spát tak jsem se potřebovala probudit. Pomalu jsem pila svoje kafe a všimla jsem si že je nějak prázdná čekárna. No bylo to asi tím že ostatní ještě čekali na letenky ale i tak byl to divný pocit. Abych se necítila zase tak divně tak jsem si nasadila sluchátka zapojila je do telefonu a pustila si písničky. Mám jich v telefonu něco okolo 200 ale mám je rozdělené do několika playlistů. Můj nejoblíbenější je cover playlist. Neboli RoadTrip playlist. Každý kdo se mi na ten playlist dívá si myslí, že je to na cesty protože trip je výlet ale já vím svoje. RoadTrip je moje oblíbená chlapecká skupina. Poslouchám je necelí rok ale úplně je zbožňuju. Je to 5 kluků ve věkovém rozhraní 17-24 let. 4 z nich jsou z Anglie a jeden je z Irska. Možná i proto jsem si je tak oblíbila. V české republice nejsou moc známí a to je taky super, protože se o nich s nikým nemusím hádat nebo bavit a můžu si v klidu vychutnat jejich hudbu. Mezitím co jsem dopíjela svoje kafe a poslouchala písničky jsem si ještě psala s mým kamarádem  Michaelem. Je to můj bff i když tomu tak neradi říkáme. Je to taky můj jediný opravdový kamarád vůbec se před sebou nepřetvařujeme a všechno si říkáme. Kdokoliv kdo by nás neznal by si myslel že spolu chodíme ale to fakt ne. A proč ne no protože Michael není heterosexuál. Ano je gay a ano nevadí mi to. Přijde mi že má někdy více citu než holky a že mi více rozumí. Nerada mu ale říkám Michael a tak jsem mu už od mých 12 začala říkat Mikey. Shodou náhod se tak jmenuje i jeden člen RoadTrip. A další náhoda je že i Mikey poslouchá RoadTrip díky tomu se máme vždy o čem bavit. No i když to moc náhoda není protože jsem ho k tomu přivedla já ale tak co už. Obou dvou se nám kluci líbí. Někdy mi na videiích přijdou jako kdyby taky byly na kluky, ale i kdyby tak to můj názor na ně nemění. Prostě jsou úžasní. Po asi půl hodině psaní si s Mikeym jsem si uvědomila kde jsem a, že za necelých 5 minut mám nastupovat do letadla. Naštěstí je v letadle wi-fi a já si s ním můžu dál psát. Celou dobu už od rána mi píše jak moc mi závidí a že příště prostě jede se mnou. Mně by to nevadilo aspoň bych měla společnost. Už jsem se teda zvedla a šla pomalu do letadla. Ukázala jsem letenku a šla směrem k letadlu. Sedla jsem si hezky k okénku a přemýšlela nad tím co se jenom může v Anglii stát.  Mikey mi celou dobu tvrdí že budu mít to štěstí a potkám RoadTrip, ale já vím že ne protože bydlí na opačné straně Anglie a tam já fakt namířeno nemám. Když letadlo vzlétlo ještě chvíli jsem si s ním psala a pak jsem usla. Probudila jsem se až v Anglii na letišti. Vzala jsem si svůj batoh vystoupila z letadla a šla si pro kufr. S velkým štěstím byl můj kufr mezi prvníma a já mohla rychle odejít. Nemám ráda ten pocit když se musím tlačit mezi ostatníma lidma. NO a to je na letištích hodně obvyklé. Venku před letištěm na mě čekal Ted vzal mi kufr a šli jsme do auta. Jeli jsme asi 20 minut než jsme dojeli k jeho baráku. Bydlel v takovém baráku který byl něco jako u nás paneláky. Z venku to vypadalo jako velký dům ale uvnitř měl několik bytů. Brácha bydlí ve druhém patře. Říkal mi že ani ne měsíc zpátky se nad něho nastěhovalo nějakých 6 borců. A prý se nějak moc neznají ale jednoho z nich zná ještě ze školy, protože tady chodil i na školu. Celkem mi to bylo jedno nějací random lidé ale tak co už poslouchala jsem ho celou cestu i po schodech nahoru. Naštěstí mám u bráchy vlastní pokoj a tak mám hodně soukromí. Nemusím se s nikým dělit a je to prostě super.