Nečekaná příhoda v Anglii (RoadTripTV)

Asi mám trauma

Došli jsme do jeho pokoje. Sedla jsem si na postel a připadala si jako tělo bez duše. Chytl se mě strašný strach a já nevím co mám dělat. Ségra jsi v pořádku? Ne nejsem. Co se stalo? Já o tom nechci mluvit, nebo aspoň ne teď. Řekla jsem. Lehla jsem si do jeho postele schovala se pod deku a začala zase brečet. Cítila jsem jak si na postel někdo sedl. Neboj ségra to bude dobrý teď už ti zase nic nehrozí. Chtěla jsem mu věřit jenže to nešlo. Pokaždé co mi tohle řekli tak se pak zase něco stalo. Nedokážu si představit co by mohlo přijít příště. A tak jsem jenom ležela v té posteli schovaná pod dekou a brečela. Najednou jsem v pokoji slyšela povědomý hlas. Co se tady děje? Andy pojď se mnou. Řekl brácha a mně bylo jasné, že to nechce říkat předemnou. Jsem za to hodně ráda protože bych to asi nezvládla. Oni odešli a já rozklepaná a ubrečená pomalu usínala.

Je nový den a já jsem stejně rozklepaná jako včera. Tohl mě asi jen tak nepřejde.  Pomalu jsem se zvedala z postele a chystala se jít na snídani. Naštěstí se nemusím převlékat, protože mám na sobě mikinu od Brooka a kraťasy. Jediná věc, která by někomu mohla přijít divná jsou moje pomožky se spidermanem.  Vyšla jsem tedy z pokoje a na chodbě nikdo nebyl. Pak ale někdo taky vylezl a já do něj narazila. Byl to Mikey. Ahoj Han. Řekl a usmál se. Já mu ale odpověděla hodně potichu. Nevím co to se mnou je. Rychle jsem ho tedy obešla a běžela na snídani. Nikdo tam nebyl a tak se mi to líbilo. Šla jsem se podívat co tady dneska mají. Ve chvíli kdy jsem viděla palačinky a zmrzlinu jsem věděla, že je to  jasná volba. Dala jsem si tedy dvě palačinky na talíř, zmrzlinu do mističky a šla jíst. V klidu jsem mohla jíst jelikož jsem seděla u stolu úplně sama. Nebo celkově v místnosti úplně sama. Přemýšlela jsem co budu dělat teď. Nedokážu mluvit se žádným klukem a to ani s vlastním bráchou. Větší problém je, že tu jsou se mnou jenom kluci. Nevím za jak dlouho mi bude lépe ale v téhl fázi si dokážu promluvit jenom s jednou osobou. Ale to až po snídani. Palačinky tady mají úžasné. Všechno bylo v pohodě. Cítila jsem se tak neohrožena a v klidu. Najednou ale do místnosti přišel brácha s kluky a já věděla, že to nedám. Rychle jsem se tedy zvedla a šla odnést talíř a misku. Pak už jsem se snažila ryhle s nenápadně vypadnout. Moc nenápadný to nebylo a kousek ode dveří mě Brook chytl za ruku. Hannah počkej? V zu chvíli se mi vybavilo jak mě za ruku chytl Dylan. Začala jsem brečet a řvát. Ne prosím nech mě prosím ne. I přesto že to nebyl Dylan. Pak jsem se mu vytrhla a běžela rovnou do pokoje. Určitě nechápal co se děje ale pro mě je to těžké. A tak jsem jenom běžela a brečela. Jestli já po dnešku budu mít v sobě ještě nějakou vodu tak to bude zázrak. Šla jsem do bráchova pokoje, protože do svého pokoje bych to asi nezvládla. Naštěstí mi nechal otevřeno s já v klidu vlezla dovnitř a sedla si na postel. Hned jsem volala mamce. Jediná osoba, která mi teď může pomoct. Prosím zvedni to. Říkala jsem si v hlavě. Konečně to zvedla a já spustila. Ahoj mami. Ahoj zlatíčko co se děje. Potřebuji se s tenou nutně sejít. Proč nutně? Chci odsud vypadnout. Proč? To ti vysvětlím pak. Dobře za půl hodinky jsem před hotelem. Dobře a nemůžeš se podívat na nějakou akci někde po světě kam bych mohla letět. Zní to divně ale podívám se. Tak zatím ahoj. Ahoj mami. Řekla jsem a položila mobil vedle sebe. Jen tak jsem tam seděla a dívala se do zrcadla, které bylo pověšené na stěně. Vypadám tak zdrceně, tak mimo, jako kdybych byla někdo jiný. Rychle jsem si vzala telefon. Nedokázala jsem se na sebe dívat. Projížděla jsem instagram. Všude bylo že za dva dny je hlavní premiéra avengers. Já se nemůžu dočkat. Hlavně se nemůžu dočkat Spidermana. Jedna z věci, která mě dokázala rozveselit. Není normální když má holka ráda filmy o superhrdinech. Nebo jsem spíš žádne ještě o tom neslyšela ani mluvit. Vždy mluví jenom o romantických filmech a to není nic pro mě.
Já se radši podívám na pořádnou marvelovku. Dále jsem tam tedy seděla a projížděla instagram. Půl hodina utekla hodně rychle a já šla k výtahu. Zavřela jsem za sebou dveře a šla. Výtah zrovna jel nahoru za což jsem ráda jinak bych přišla pozdě. Z výtahu vylezl brácha s Andym a Mikeym. Kam jdeš ségra? Za mamkou. Řekla jsem zase potichu a proklouzla do výtahu. Oni vylezli a já jela dolů. Furt nechápu proč s nimi nedokážu mluvit. Vždyť oni mi nic neudělali. No to je jedno teď jedu za mamkou. Dojela jsem dolů a už jsem viděla z dálky mamku jak čeká před hotelem. Rychle jsem proběhla celou místnost vyběhla ze dveří a objala ji. Ahoj mami. Ahoj zlatíčko. Tak kam půjdeme? Napadlo mě že můžeme zajít na kafe. Dobře tak jdeme. Řekla jsem. Netrvalo ani deset minut a my už jsme stály před kavárnou. Tak můžeme jít ne. Řekla mamka jelikož jsem se zastavila a ani se nehla. Vlezla jsem dovnitř posadila se ke stolu a mamka mezitím objednala kávu. Pak přišla za mnou a taky si sedla. No a teď povídej co se stalo. Řekla a já ji to celé povyprávěla. Po celé témstory mě její reakce ani nepřekvapila. No to si děláš prdel? Já toho hajzla trefím. Ne mami to je v poho. Tohle není v poho na mojí holčičku nikdo šahat nebude. Mami už to je vše v pořádku. Tedy doufám. Dobře zlatícko budu ti věřit. A kvůli tomuhle chceš odjet? Jo potřebuji aby se to vše ze mně dostalo. A taky nedokážu mluvit s žádnym klukem ani s bráchou. Vždy se začnu klepat a mluvím úplň potichu. Nevíš proč? Jo vím. Protože ti ten hajzl způsobil trauma. Teď budeš mít trauma z kluků. Ze všech. Co s tím mám dělat? Hlavně to nikomu neříkej ani bráchovy a ani Brooklynovi. A to je vše? Ne taky potřebuješ někam odjet kde nebude snad nikdo koho znáš. A kam mám odjet? Našla si něco? Nejdříve mě napadl tvůj bratranec ve Španělsku ale to asi nebude dobrý nápad když je to kluk. Ne to fakt ne. Tak moje druhá možnost je...