Nečekaná příhoda v Anglii (RoadTripTV)

Operace kolene

Držela jsem se v jeho objetí a cítila jsem se zase úžasně. Tentokrát jsem doufala že už to bude dobry. Nic se nesmí pokazit. Koleno mě ale bolelo a tak kluci jeli nejrychleji jak to šlo. Netušila jsem co s tím mám ale bolest to byla fakt strašná. Nepřála bych to ani svému největšímu nepříteli. Za nějakou dobu jsme dojeli do nemocnice. Brooklyn mě zase chytl a a nesl mě dovnitř. Kluci šli hned vedle něho. Posadil mě do čekárny a sedl si vedle mě. Andy šel mezitím zařídit všechny ty papíry a tohle. Trvalo to dlouho bylo tam celkem dost lidí ale mě to bolelo čím dál tím více. Andy už měl papíry vyřízené a mě vezli na rentgen a na kontrolu. Poprosím aby šel se mnou a s Han jeden z vás. Řekla sestřička. Všichni se podívali na Andyho a on šel se mnou. Nemám ráda nemocnice a podobné věci proto jsem z toho byla ve stresu. Andy mi dal ruku na rameno. To bude dobrý řekl a usmál se. Chtěla jsem mu věřit ale ta bolest dokazovala něco jiného. Udělali mi tedy rentgenové snímky. Pak jsem šla přímo za doktorem. Chvíli jsem tam seděla. On si prohlížel ten rentgen. Koukal se na to koleno. Začal s ním hýbat a zkoušel kde mě to bolí. No tak to tady nemáme nic příjemného. řekl a podíval se na mě. Doktore co s tím mám? no víš máš přetržené postranní vazy. Cože? Rychle jsem řekla. To není možné. Ale je. A co s tím bude dál. No je tady jenom jedna možnost. Nebo je jich více ale v tuhle chvíli je to ta nejlepší. A to je jaká? No operace. Jenom to dořekl a já se začala celá klepat. Nemusíš se bát. Takovéhle operace děláme často dopadne to dobře. A budu potom moct využívat to koleno jako do teď že jo? Samozřejmě. A teď jí prosím odvezte na pokoj my mezitím nachystáme sál. Byla jsem strašně nervózní. Dovezli mě na pokoj a sestřička mě tam nechala jenom s Andym. Bojíš se? Řekl. Jo ani nevíš jak. To bude dobrý přísahám. Fakt ? Ano ani si to neuvědomíš a vše bude v pohodě. Usmála jsem se na něj a on taky. Už je to mezí vámi v pohodě? Zeptal se. Došlo mi co myslí komu by to nedošlo že jo. Já sama nevím. Vypadá to že asi jo ale já si furt nejsem jistá a to mě děsí. No ale to co pro tebe na tom hřišti udělal nasvědčovalo tomu že se asi bude chtít omluvit a vrátit to tam kde to bylo. No asi jo. Uvidíme až se vrátím odsud zpět domů. Tak to si hlavně nesmím nechat ujít. Jenom co to dořekl přišla sestřička a řekla, že už jedeme rovnou na sál. A odvezla mě. Znovu se mě zmocnil stres. Andy se na mě ale podíval takovým výrazem, že jsem z toho pochopila jen jedno. A to ať se nebojím. Trochu se mi ulevilo ale furt jsem byla v rozpacích. Přijela jsem tedy na sál. Vše bylo nachystané. Poslední co si pamatuji je jak mě uspali a toho doktora, který mě operoval.

Kde to jsem? To byla první věta kterou jsem si řekla když jsem se probudila. Po chvilce jsem si uvědomila, že ležím na pokoji v nemocnici. Byla jsem tam sama. Pomalu jsem se posadila. Nohu jsem měla obvázanou. Necítím žádnou bolest. Nevím jestli je to dobrý nebo špatný ale teď s tím stejně nic neudělám. Odkryla jsem deku a podívala se na tu nohu. Nic jsem tam neviděla jenom obvazy. Tak jsem se znovu zakryla. Byla tam celkem zima. Bylo to asi tím že bylo otevřené okno. Dále jsem se rozhlížela po pokoji. Nebyl nějak zajímavý prostě normální pokoj. Ale co mě zarazilo a zároveň potěšilo byl stolek vedle mě. Na stolku bylo nějaký jídlo. To mi tam dala asi sestřička kdybych měla hlad. K tomu ještě čaj. Ale co mě překvapilo bylo to, že na stolku byla váza s růžemi. Přepočítávala jsem si kolik jich je. Bylo jich tam třináct. Třináct nádherných červených růží. Ten kdo mi to dal tak ten to musel vědět. Musel vědět že moje oblíbená barva je červená a mé nejoblíbenější číslo je třináct. Byla jsem z toho nesmírně šťastná. Vedle vázy ještě seděl malý plyšový medvídek. To je tak roztomilé. řekla jsem si. V tom jsem si všimla toho co ten medvídek drží. Drží malý papírek. Vzala jsem ho do ruky rozevřela a četla krátký vzkaz. Doufám, že se ti líbí a taky doufám že se to mezi námi zase vrátí do normálů B.W.G. To není možné. Fakt to je od něho. To jsem vážně nečekala to je tak krásné. Položila jsem lístek zpět na stolek a napila se čaje. Najednou někdo vlezl do pokoje. Byl to doktor, který mě operoval. Tak co jak se cítíš? Řekl a sedl si na volnou postel vedle mě. No je to lepší než před tou operací to je jasné ale sama nevím. To koleno mě nebolí ale nevím jestli s ním můžu hýbat. Tak to s tím hýbáním se za chvíli dozvíme a hlavní je že tě to nebolí. A teď zkus tu nohu pomalu zvednout. Odkryla jsem tedy deku a pomalu ji zvedala. Jelikož to tak moc nezáviselo na tom kolenu tak to šlo. Zase jsem  tu nohu položila a zkoušela ji ohnout. NO tak tohle už nejde. Tak to nevadí hlavní je že s ní můžeš hýbat. A pane doktore kdy budu moct jít domů? No zítra ráno určitě. Necháme si tě tu přes noc. Když bude ráno vše v pohodě dostaneš ortézu, berle a budeš moct jít. Dobře to jsem ráda. Tak se tady opatruj a kdyby si něco potřebovala zazvoň na zvonek. A ještě jedna věc za chvilku ti tady přijde návštěva tak se nelekni. Řekl a odešel. Já jsem vzala telefon a podívala se kolik je hodin. To už je pět hodin. No čemu se divím nějakou dobu jsem spala k tomu ta operace je to asi normální čas. Do pokoje ale vlezl Mikey s Cameronem. Sedli si na vedlejší postel a začali se vyptávat. Všechno se to točilo jenom ohledně té nohy. Tak jsem tedy trochu odbočila z tématu. No a co vy?  No my nic, tedy možná něco jo. Ale tady se to nehodí. Oh tak to potom jo řekla jsem si a povídali jsme si dál. Byli tam asi tak půl hodinky a pak odešli. Já jsem nakonec projížděla instagram a všimla jsem si jedné věci. Kluci dali že budou mít příští týden nějaké koncerty. Jeden je dokonce v Londýně. Je za dva dny. Tak jsem si hnedka koupila vstupenku a šla spát.