Nečekaná příhoda v Anglii (RoadTripTV)

A jsme doma

Nechápala jsem proč. Otočila jsem se. U dveří stála hromada turistů. Stejně tak jako když jsem tady přijela. V tu chvíli jsem ale pustila svoje berle a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. V tom davu všech lidí jsem viděla jenom jednoho pro mě podstatného člověka. Brooklyn procházel davem a pomalu se rozběhl směrem ke mně. Začala jsem brečet a skočila mu kolem krku. Tentokrát jsem se nesnažila svůj brek udržet. Nemělo to cenu. Co tady děláš? Řekla jsem a plakala u toho. Chtěl jsem se s tebou ještě rozloučit a něco ti dát. Celou noc jsem kvůli tomu nespal. Nedokázal jsem usnout s tím pocitem, že jsem ti nic nedal. Měl jsem strach, že by si na mě zapomněla. A když jsem si uvědomil, že jsi nejkrásnější holka kterou jsem kdy poznal měl jsem taky strach, že si najdeš někoho lepšího. O to strach mít nemusíš nikdo lepší ani není.Řekla jsem a on mi podal do ruky mikinu a řekl. Tady to máš. Ví, že mikiny zbožňuji ale tohle to bylo úžasné. Rozložila jsem ji. Nevěřím vlastním očím. To není možné. To je tvoje Supreme mikina to nemohu přijmout. Stačila by mi normální mikina. To ne co když se s tím něco stane. Neboj nestane prostě si ji musíš vzít jedině tak budu vědět, že aspoň kousek mě jede s tebou. Děkuji děkuji děkuji. Řekla jsem a hned jsem si ji oblékla. Úsměv se mi rozzářil. Mám ji trochu větší. To nevadí vypadáš v ní rozkošně. Jako v každé mojí mikině. Řekl a usmál se. Najednou jako kdyby někdo naší chvilku chtěl ukončit se začalo ozývat přes celé letiště, že je poslední možnost na odbavení a nástup do čekárny. Otočila jsem se na něj pohladila ho po vlasech a řekla. Musím jít tak doufám, že se uvidíme co nejdříve. Taky v to doufám ale stále nechci ať jedeš. Musím promiň jinak to nejde. Naposledy jsem ho objala. Začala jsem potichu plakat pustila jsem ho. Rozloučila jsem se ještě s bráchou a šla jsem. Celou cestu jsem se ještě otáčela dozadu a se slzami v očích odcházela. Nechala jsem prověřit svůj batoh i sebe a pak jsem šla do čekárny. Tam už jsem je bohužel neviděla. Sedla jsem si a vedle mě si sedl Mikey. Neboj uvidíte se brzo. Řekl a usmál se na mě. Jak to že ty to nemáš tak s Cameronem. Mám ale my už jsme si to vyříkali. Můžeš být rád, že vám to šlo tak jednoduše. No moc jednoduché to nebylo ale říkal, že příští měsíc přijede tak uvidíme. Tak aspoň ty máš štěstí. Řekla jsem a dívala se přitom na zem. Chvíli jsme si ještě povídali a pak nás volali do letadla. Dala jsem tedy letenku a šla jsem. Seděla jsem u okénka. Nasadila jsem si sluchátka, dala si pás a koukala se z okénka. Letadlo začalo vzlétat a zase se mi hrnuly slzy do očí. Nechci to tady opustit, všechny ty vzpomínky a ti úžasní lidé. Teď se vracím na místo kde je můj jediný přítel Mikey a nikdo jiný se na mě ani nepodívá. Nějakou dobu jsem se ještě tedy dívala z okna a pak jsem usnula.

Probudila jsem se těsně před přistáním. Mikey byl vzhůru a prohlížel si zprávy v telefonu. Když jsem se nenápadně podívala blíže všimla jsem si fotky od Camerona. Věděla jsem, že ho to taky silně vzalo ale vždy se snažil tvářit jako drsný kluk. Přitom já moc dobře vím, že uvnitř je jako malé štěňátko. Nevinný a roztomilý. Letadlo začalo přistávat a já definitivě věděla, že ten krásný měsíc skončil. Vzala jsem batoh a šla jsem. Byla jsem mezi posledníma kdo vycházel z letadla. Se smutným výrazem jsem slezla ze schodů a šla si pro kufr. Jelikož tam byl MIkey dřív tak vzal i ten můj. Děkuji Mikey. Nemáš zač. Řekl a oba jsme vyšli ke dveřím. Venku je vetší zima než v Anglii ale v jeho mikině mi je teplo. Na parkovišti před letištěm jsem si všimla, že tam na nás čeká moje mamka. Šli jsme směrem k ní a já se snažila tvářit šťastně i když to nešlo tak jednoduše. Ahoj zlatíčko. Řekla mamka a dala mi pusu na čelo. Ahoj Mami. Musíš mi povyprávět jak si se měla i ty Mikey. No když to chceš vědět. No to je jasné a pak ti něco budu muset říct já ale to zatím počká. Co? Teď se tím nezatěžuj a pojď pojedeme. Řekla mamka a mě přejel mráz po zádech. A Mikey ty taky budeš překvapen z té novinky ale více ti neřeknu. Řekla mamka a mrkla na Mikeyho. Mikey nahodil zděšený výraz a podíval se na mě. Oba dva jsme nechápali. Tak jsme teda vyrazili domů. Mamce jsem vyprávěla co se dělo. Ne zase všechno to by potom bylo. Celou cestu měla asi miliardu otázek. Ohledně Teda i ohledně kluků a pak nakonec zaostřila na mojí mikinu. Ta není tvoje že? Řekla a podívala se tázavým výrazem na mě. Ne není. Kdyby tě zajímalo čí je tak je jednoho úžasného kluka a ne není to můj bratr. Takže něco víc než kamarád. Můžeš tomu tak říkat. Tak ty si měsíc pryč a najdeš si tolik kamarádu a i kluka. Jsem za tebe šťastná a co ty MIkey? Zeptala se a začali si povídat. Já jsem se musela dívat z okna a pomalu se uklidnit. Trhalo mě to na kousky mluvit o něm. Je to prostě těžké. Dojeli jsme k baráku. Mikey si vzal věci a šel do vedlejšího vchodu. Bydlíme fakt kousek od sebe. Tak zatím se měj Mikey. Jo čau Han. Řekl a odešel. My jsme s mamkou šli domů. Mamka mi vzala kufr a já hopsala nahoru. Mami teď mi ještě něco došlo. Hodíš mě prosím do nemocnice na kontrolu. Cítím že už bych se těch berlí mohla zbavit. To počká pokud se cítíš lépe můžeš ty berle nechávat doma. Dobře mami. Řekla jsem a hodila berle do rohu pokoje a vybalila si. Trvalo mi to necelou půl hodinku. Mezitím mi mamka přinesla jídlo a já si sedla na postel a šla si nachystat věci do školy. Jo zase mi zítra začíná škola. Další fakt super zpráva toto. Aspoň, že tady mám Mikeyho jinak bych to nedala. Najedla jsem se a šla si lehnout a rovnou spát.