Nečekaná příhoda v Anglii (RoadTripTV)

Tak je to tady

Zazvonil budík a já věděla, že dneškem končí můj starý život a začíná ten nový. Už to nebude nikdy stejné. Řekla jsem si a šla si nachystat věci do batohu. Dala jsem si tam noťas, nabíječky, sluchátka a vedle jsem položila telefon. Pak jsem se šla obléct. Dala jsem si jako vždy černé kalhoty a černé vansy a pro lepší pocit jsem si dala mikinu od Brooklyna. Ať je celou cestu se mnou. Šla jsem do kuchyně. Mamka mi nachystala lívance pro lepší náladu. Začala jsem jíst a někdo zazvonil na zvonek. Kdo to je? Jsou tady pro ty krabice budou je odvážet do Japonska. Řekla mamka a šla jim otevřít. Já jsem v klidu snídala. Dojedla jsem a mamka přišla zpátky. Tak můžeme vyrazit? Jo můžeme. Řekla jsem sklesle a šla si pro věci do pokoje. Hodila jsem batoh na záda a telefon do kapsy. Tak jdeme. Řekla jsem. Počkej tady ti dám ještě jednu věc abych na to na letišti nezapomněla. Tohle si otevři až tam doletíš. Řekla a dala mi obálku. Dobře mami. Ty kráso tohle je čím dál tím divnější. Šla jsem k autu. Sedla jsem si dopředu a vyjeli jsme. Zase jsem jenom pozorovala okolí a přemýšlela nad tím co bude dál. Zabralo mi to celou cestu a stejně jsem na nic nepřišla. Tak parkujeme před vstupem. Ve chvíli kdy projdu těmi dveřmi se mi změní život. Řekla jsem. Ale ty nepřeháněj. Řekla mamka a zasmála se. A hlavně nezapomeň tohle co ti teď řeknu. Ten dopis si otevři hned jak tam doletíš. A aby si se neztratila na letišti na tebe nebude čekat můj nadřízený ale tvůj osobní učitel. A jak ho poznám? Neboj se jeho poznáš. No dobře. Tak můžeme jít. Řekla mamka a zamkla auto. Já ti to vše zařídím. Řekla mamka a poslala mě posadit. Se divím normálně mě to nechá zařizovat sama a k tomu dodá větu. Jednoho dne se ti to bude hodit. Dneska ale ne. Je to fakt divný. Řada nebyla dlouhá což bylo ještě divnější. Přinesla mi tedy letenku a odvedla mě. Tak teď projdi kontrolou a uvidíme se tam. To uvidíme řekla tak divně ale asi to nebylo naschvál. Tak zatím se měj. Řekla jsem a objala. Stiskla mě jako kdybychom jsme se neměli vidět bůh ví jak dlouho. Pustila mě a šla směrem k východu. Ještě mi zamávala a pak prostě zmizela. Já jsem teda dala telefon a batoh na pás a prošla. Vzala jsem zase batoh a telefon. A pak jsem si šla sednout do čekárny. Vedle mě si sedla taková starší paní. Jak mají důchodci ve zvyku si povídat tak ani tahle paní nebyla výjimka. Takováhle mladá slečna a létá sama letadlem. No už to tak bude musím se osamostatnit. To jsou moudrá slova. A kampak letíš? Do Japonska. Tak daleko a sama. Tak ty máš kuráž holka. Já jsem ve tvém věku měla problém jezdit autobusem. No já už jsem tak naučená no. Tak to přeji příjemnou cestu já zase musím jít. Mějte se. Řekla jsem a pustila si písničky. Velice milá paní. Chvíli jsem poslouchala a pak jsem viděla, že už se může do letadla. Tak jsem tedy šla. Dala jsem ji letenku a šla směrem k letadlu. Vyšla jsem schody a vlezla dovnitř. Seděla jsem tak asi uprostřed letadla a zase u okénka. Hned jsem si dala sluchátka do uší, jelikož to co říkají letušky znám. Ještě jsem rychle projela ig stories. Co jsem to tam ale viděla z toho mi málem praskla hlava. Dojela jsem na stories od Natky a ta dávala, že dneska letí do Anglie. To snad není možné. Proč zrovna ona. Radši jsem ten telefon schovala do kapsy. Letadlo začalo vzlétat a já jako vždy usnula.

Letadlo začalo přistávat a já se probudila. Na tohle mám prostě talent. Vždy prospím celý let. Ale přišlo mi to hodně krátké na to, že jsem letěla až do Japonska. Letadlo se pomalu vylidňovalo a já vzala svůj batoh a šla taky. Stála jsem na schodech z letadla a řekla jsem si. Je mi to tady nějaké povědomé a ani mi nepřijde, že by to bylo Japonsko. Pomalu jsem scházela schody a užívala si ten pocit, že jsem zase někde jinde. I když je to pro mě těžké ale nějak to zvládnu. Jsem silná holka. Řekla jsem si v hlavě a zasmála se. Když jsem vešla dovnitř jako první jsem šla na záchod. Na to, že jsem nic nepila jsem nutně na ten záchod potřebovala. Šla jsem tedy tam. Projížděla jsem mezi tím různé sociální sítě jak mám na záchodě ve zvyku a taky protože tady byla dobrá wi-fi. Pak jsem slyšela jak tam někdo přišel. Určitě jsou odsud mluví totiž japonsky. No jde to jednoduše poznat prostě tomu nerozumím. Šly pryč a já jsem mohla jít taky. Připadalo mi trapně vyjít dříve než ony. Umyla jsem si ještě ruce a pak jsem si šla sednout na křesílka co tam byla. Přišel zamnou číšník a zeptal se jestli něco nechci. Asi mu došlo, že Japonsky neumím a tak se zeptal Anglicky. Řekla jsem, že nechci a dále projížděla ig stories. Měla jsem totiž podle zprávy co mi před chvíli přišla od mamky ještě asi deset minut než tady ten učitel bude. Tak jsem nikam nespěchala a psala si s Mikeym. A kdy se zase uvidíme cesta z Londýna trvá jedenáct hodin. Já vím to je hrozné. My se snad už nikdy neuvidíme. Mikey to neříkej. Promiň ale jsem z toho úplně na dně. Takovéhle náhle šoky. Jedenáct hodin, jedenáct. To snad ani není možné. No ne není. Jsem úplně zmatená. Má tady na mě čekat nějaký učitel a já ještě nevylezla ani z první místnosti do, které se chodí pro kufry. Nějak se mi odsud ani nechce. No ale budeš muset. Děsí mě představa, že budeš sedět sama někde na místě kde nikoho neznáš. Nevyjde to nastejno. Toho učitele taky neznám. Tak to jako víš jenom, že máš najít někoho koho neznáš. A jak ho máš tedy najít. Ah teď jsem si vzpomněla. Mikey počkej musím si něco otevřít. Napsala jsem a vytáhla obálku z batohu. Otevřela jsem ji a začala číst. Ahoj zlatíčko. Tenhle dopis ti píšu, jelikož tam s tebou nemůžu být. Za prvé začnu ohledně tvých věcí. Krabice ti přijdou přímo tam kde budeš bydlet nemusíš mít strach. Tam kde budeš bydlet tě odvede tvůj ,,učitel,,. Určitě si říkáš jak ho poznáš. Bude to pro tebe snadné. Kdyby si ho náhodou nenašla on si tě najde sám.