Black Ink // h.s. (CZECH TRANSLATION)

FOURTEEN

Nemocnice byla spíše tichá, kromě monitorů, které pípaly ze všech směrů.

Máma nás vedla k pokoji na třetím patře. Nakoukla skrze velké sklo, naklonila hlavu a její tvář zjemnila.

Koukla jsem dovnitř. Táta vesele mluvil se starší sestřičkou, která kontrolovala přístroj. Mile se na něj usmála, než vyšla z pokoje a nechala nás vejít dovnitř.

„Selene?" jeho úsměv zmizel a zasklily se mu oči.

„Ahoj, tati." Šla jsem k němu, mé paže se ovinuly kolem jeho postavy, navzdory trapnosti, protože jsem ho nemohla úplně obejmout kvůli jehlám, které v něm visely.

Pevně mě objal, cítila jsem, jak se jeho rty dotkly mé hlavy, přičemž vydechl.

„Bože, chyběla jsi mi... moje malá holčička měla dvacet a ani jsem neřekl všechno nejlepší." Dal mi pusu na spánek, přičemž jsem se kousla do rtu. Pamatoval si to.

Potahující jsem si sedla vedle něj.

„To je v pořádku. Taky jsi mi chyběl, tati." Hodně jsem se pokoušela, abych před všemi nebrečela.

„Jak se máš, Sel?"

„Lépe než ty, zřejmě," škádlila jsem ho. Zasmál se, kolem očí se mu objevilo více vrásek než předtím.

Pak mě silně zasáhla realita. Nechala jsem čas, aby rychle ubíhal, až by žádný vůbec nezbyl.

„Ne, opravdu. Jak se ti vede?" trpělivě čekal, až odpovím. Se vší upřímnosti, cítila jsem na sobě matčiny oči, nutily mě, abych lhala. Ale nemohla jsem. Byl to můj táta.

„No, Anne a já máme v městě krásný byteček. Nedávno dostala fakt skvělou práci. Já pracuji v o pár měst vzdálené restauraci." Jeho úsměv pořád nemizel. „Doufám, že brzy se vrátím ke psaní, ale teď si šetřím."

„Víš, po těch několika letech, uvědomil jsem si, že nezáleží na tom, co děláš. Chci, abys byla šťastná." Držel mě za ruku. „Vrať se domů, Selene."

Nad tím návrhem mi vyschla pusa. Není to tak, že bych nechtěla. Zvykla jsem si na město. Restauraci. Anne. Byly jsme tým a byla by to podpásovka, kdybych jí řekla, aby se vrátila, protože teď mám šanci.

„Tati," zašeptala jsem jemně, očima jsem shlížela na naše ruce. „To prostě-."

„Já vím, já vím." Potřásl hlavou. „Jen jsem přemýšlel nahlas, předpokládám."

Cítila jsem uvnitř bolest, která požadovala, abych udělala cokoli, co ho udělá šťastným. Tak moc, jak jsem chtěla, aby byl naštvaný, nemohla jsem. Ne poté, co jsem ho takhle viděla, na nemocniční posteli, tak zranitelný. Už není tak naléhavý. Je to muž, který mě naučil jezdit na kole a ten muž, který pro mě spravoval auto.

„Zůstanu na pár dní," navrhla jsem. „Původně jsem se chystala zůstat na víkend. Ale nevadí mi zůstat déle."

Na jeho rtech se objevil široký úsměv, když se na mě podíval. Otočila jsem se pohled na mámu. Usmívala se na tátu.

Mé oči zalétly k Justinovi. Ale už se na mě dávno díval.

____________

Kdyby se chtěl někdo pobavit o dnešní maturitě, nebo se na něco zeptat. Klidně můžete. Protože letošní čeština, fakt paráda, podle mě každý musel panikařit alespoň deset minut. Byla jsem teda naprosto v klidu, ale když jsem uviděla ta témata, měla jsem chuť se zvednout a jít pryč.:D 

Edited.