Black Ink // h.s. (CZECH TRANSLATION)

EIGHTEEN

Selene

Když jsem byla pryč od Anne, bylo mi smutno. Bylo trochu vtipné, že doma mi to připadalo, jako být pryč od domova.

Šla jsem dolů na snídani, rodiče už něco kuchtili.

„Dobré ráno," táta byl první, kdo mě pozdravil. Seděl u stolu, četl malou knížku s červeným přebalem.

„Jak se ti spalo?"

„Dobré ráno," odpověděla jsem. „Spala jsem celkem dobře, díky. Cítíš se lépe?"

„O hodně lépe." Usmál se a vrátil se ke knížce.

Máma dělala vajíčka, dávala do toustovače chleba, než zapnula kávovar.

„Potřebuješ pomoct, mami?"

Podívala se na mě s úsměvem.

„Zvládnu to, děkuji."

Nebylo potřeba to ani říkat, atmosféra byla trapná. Což nebylo vůbec překvapivé vzhledem k tomu, kolik času jsme strávili od sebe. Nebylo to něco, co by se zametlo pod koberec, ale nikdo o tom nechtěl mluvit. Možná kdyby táta neměl infarkt, pak bych přišla s tématem, ze kterého všichni tuhli.

Když jsem šla ke stolu ode dveří, všimla jsem si, že na kuchyňské lince byly tři lístky.

„Co je to?"

Oba vzhlédli, aby se podívali, o čem jsem to mluvila. Vyměnili si pohled, než máma promluvila: „Jsou to letenky, které potřebujeme zrušit."

Zmateně jsem se zamračila. Byly to letenky na cestu do Oregonu, odlétali v úterý.

„Proč?"

Máma si povzdechla.

„Chystali jsme se na cestu, víš, na dovolenou. Ale pak táta měl infarkt a no..."

Přikývla jsem. Hádám, že jsem se cítila trochu špatně, že to museli zrušit.

„Možná by to pro tebe bylo dobré, tati."

„Co tím myslíš?"

Pokrčila jsem rameny.

„Měl bys letět. Být pryč od domova a odpočinout si od stresu."

Vyměnili si další pohled, než máma položila na stůl snídani.

„Má pravdu. Měli bychom letět."

Začínalo to být lepší. Mohla bych letět s nimi, abychom napravili náš vztah.

Netrvalo dlouho a táta odpověděl.

„Nevykopneme Selene jen proto, abychom mohli odjet."

Cože? Jestli jsem se dívala pořádně, byly tam tři letenky.

Máma se tvářila zklamaně, ale nonšalantně přikývla.

„Jo, máš pravdu. Justin by bez ní nechtěl odletět."

Spadla mi brada. Po všech těch letech se nezměnili. Ani jeden z nich. Bylo to smutné, opravdu, ale smutnější bylo, že tihle dva lidé byli mí rodiče.

„Dobře," začala jsem. „Myslela bych si, že vezmete mě. Víte, jsem vaše dcera." Cítila jsem se tak hloupě, že jsem to řekla nahlas. Možná to bylo proto, že jsem jim to neměla připomínat, ale zdálo se, že to ani tak nechápali.

„Všichni předstírají, že jsou šťastní a kdo ví co, protože vy dva nechcete přiznat, jak moc jste to posrali." Uvnitř mě vřel vztek. „Vyhodili jste mě, ale přivítali jste jeho. Dali jste mu dědové auto, mojeho dědy. Pak si beze mě plánujete cestu? A co je nejhorší," pokračovala jsem. „Ani jste si neurvali dvě minuty vašeho cenného času, abyste mi zavolali a řekli „všechno nejlepší, Selene"," zašeptala jsem. „Dva roky." Vřela mi krev, otočila jsem se, abych šla po schodech, ale omylem jsem vrazila do Justina.