Black Ink // h.s. (CZECH TRANSLATION)

FORTY-EIGHT

Bolí dívat se přímo do slunce; to je fakt.

Trávíme naše životy krčením se pod světlem, sem tam se rozhlížíme, ale nikdy dostatečně neodlišujeme všechny malé detaily; jemné křivky ani hladké linky, protože nemůžeme. Je to skoro, jako by to bylo neúplné, nemožné.

Cítíme sluneční teplo, cítíme na kůži žár, ale bojíme se, že si ublížíme, tak se nikdy nedíváme déle než zlomek vteřiny.

Děláme výjimky, když slunce vychází nebo když zapadá. Uklidňující růžovooranžovočervenou obdivujeme. Předtím a potom. Ale nikdy ne přítomnost.

Je tomu tak, dokud slunce nezapadá, pak se zajímáme, proč jsme se na slunce nedívali s obdivem; důvodem je bolest.

Ale krása leží za bolestí, to je ten důvod, když se rychle a kradmo na slunce podíváme, nastane okamžik, kdy nás oslepí, a musíme několikrát zamrkat, než se podíváme jinam a začneme vidět.

Má pozornost se odvrátila od Harryho spícího těla k hodinám vedle nočního stolku.

Pár hodin, než se Harry vzbudí a během těchto zbývajících hodin počkám, než začne slunce vycházet.

***

Harry jel v pronajatém autě k domu mých rodičů. Vysvětlila jsem mu situaci, i když měl vlastní podezření.

„Takže spolu nemluví?" zeptal se. Jednu ruku měl na volantu, druhou si zamyšleně třel bradu, přičemž jeho oči skenovaly cestu před ním. Prohlížela jsem si jeho výraz vycházející z toho, že byl schopen pochopit celou tu věc s podváděním, no, sám to zažil.

Bylo těžké nezírat, když se pořád dotýkal svých rtů.

„Přesně. Nevím, jak dlouho to ještě bude trvat." Začala jsem být docela unavená z poslouchání toho hašteření. Nechtěli rozvod, ale nechtěli ani manželství; jaký paradox.

„Bez obav." Přehodil si ruce, takže ta, kterou měl na volantu, sevřela mé zápěstí. „Něco se stane."

Nadějně jsem si povzdechla, aby se jeho slova vyplnila, ale věděla jsem, jak naivně to znělo.

Harry párkrát od hotelu zabočil, než zajel na příjezdovou cestu.

Otočil se ke mně, jeho rty se lehce pokroutily, kývvl hlavou ve směru dveří.

„Pojď."

Když jsme vešli dovnitř, byli jsme překvapení, že rodiče spolu konverzovali, ale bez očního kontaktu.

Nekřičeli, nebouchali dveřmi, jen dva lidé na gauči u filmu v pozadí.

„Říkal jsem ti to," zašeptal mi Harry do ucha, než mi dal pusu na tvář. „Pojď."

Potřásla jsem hlavou, když jsem vykročila k rodičům.

„Ahoj, vy dva."

Otočili se na mě, než nás pozdravili.

„Proč se neposadíte, zatímco udělám kafe?" zeptala se máma, ale spíše to vyznělo tak, jaký byl plán.

„Dobře," odpověděla jsem, ale pozorně jsem se rozhlédla. „Takže," začala jsem pokusně, přičemž jsem se posadila a Harry mě následoval. „Všechno v pořádku?"

Táta se posadil příměji, než si odkašlal.

„Ano."

Věnovala jsem mu vyzývavý pohled, pořád jsem plně nechápala, co se, sakra, dělo. Zdál se být potěšený, ale něco mu bránilo, aby byl plně uvolněný a měla jsem pocit, že to byl Harry.

„Máma a já jsme se rozhodli, že se udobříme a začneme znovu," vysvětlil. „Krůček po krůčku."

Cítila jsem, jak se mi rozjařily oči.

„Páni, dobře. Mám radost."

„Přestaň být divná," zašeptal Harry, načež mi položil ruku na nohu. Byli jsme dost daleko, aby to táta slyšel, ale ne tak daleko, aby neměl podezření.

„Nejsem," odporovala jsem tiše.

„Půjdu dodělat nějaké papíry," řekl táta jako omluvu. Nic jsme neřekli, přičemž odešel, televize pořád mluvila, i když nikdo neposlouchal.

„Udělalas to tak trapné-."

„Neudělala-."

„O můj bože. I já jsem chtěl odejít." Převrátil oči, ale viděla jsem mu na rtech pohrávat úsměv.

„Nepomáháš." Zasmála jsem se. Rychle mi dal pusu, než se máma vrátila.

„Dopijte si kafe, musím jít na setkání s mou kamarádkou." Pokrčila rameny a vřele se usmála na Harryho, než položila tác.

„Děkuji, Marlene."

„Samozřejmě. Justin je u sebe v pokoji, ale nemyslím si, že přijde dolů."

Přikývla jsem.

„Dobře."

„Uvidíme se později." Poslala pusu, než odešla a nechala nás o samotě.

„Tvoje máma mě miluje."

„Harry-."

_________

Tak tenhle díl byl nádherný. :)

Edited