Black Ink // h.s. (CZECH TRANSLATION)

SIXTY-FOUR

Stála jsem na místě, okouzlená mužem přede mnou. Kotvu měl na paži, která držela hýbající se stvoření, a nemohla jsem si pomoct, ale párkrát jsem zamrkala, abych zahnala pocity smutku, zlosti a radosti, ale touhy celkově.

Smutek a zlost vzešly z toho, jak jsem sledovala povědomou ženu vedle něj, usmívala se nad tím, co řekl. Radost byla z faktu, že jsem ho zase mohla vidět. Ale touha byla nevysvětlitelná.

Touha byla tak silná, že kdyby Anne neřekla mé jméno nahlas, nikdy bych se nebyla schopná pohnout z místa. Ale stejně bylo pozdě. Jeho hlava se otočila mým směrem, když uslyšel mé jméno. Jeho oči se překvapeně vykulily nad faktem, že jsem byla od něj jen pár stop. Pak zjemnily tím způsobem, když se na mě díval. Ten jemný pohled, když mě líbal.

Změnil se. Měl ostříhané vlasy, jemné strniště, ale jeho oči byly stejné. Plné intenzity a čerstvých emocí, které mě k němu táhly. Bylo neuvěřitelně nemožné odolat.

Moc si potom nepamatuji, kromě toho, že jsem se otočila na podpatku a prakticky jsem utekla.

Zoufale jsem lapala po dechu, ale ani vítr, který vlál mým trikem, nenaplnil mé plíce.

„Selene!" otočila jsem se, abych viděla Annin poplašený výraz. „Moc se omlouvám," zamumlala. „Neviděla jsem ho tam. Nevěděla jsem-. Moc se omlouvám."

Potřásla jsem hlavou.

„Musím odjet."

Na tváři měla smutný pohled, ale chápavě přikývla.

Myšlenka, že byl Harry tak blízko, mi rozbušila srdce. Bylo to jako dát ruku nad otevřený oheň, když je zima. Nejdříve to byl pocit tepla, dost, aby oživil pocit na kůži, aby zpátky nabyl smysl vědomí. Ale po čase mě žár přinutil stáhnout ruku, než by bylo pozdě.

Ale bála jsem se, že vlastně bylo příliš pozdě. Pořád jsem hořela? Nebo jsem se včas odtáhla?

Když jsme se vrátily k Anne, vzala jsem si tašku, kterou jsem nevybalila, a šla jsem k mému autu.

Ohlédla jsem se na Anne, která stála vedle mě se zkříženými pažemi, chránila se před větrem.

„Je něco, co by tě přimělo neodjíždět?"

Ta otázka se mi v hlavě přehrávala za poslední čtyři hodiny tolikrát, že jsem konečně našla odpověď.

„Ne, nemůžu."

Musela pochopit, jak těžké to pro mě bylo. Ne jen fakt, že jsem se opovážila vstoupit na místo, které mi způsobilo díru do srdce, ale že jsem stála tváří tvář člověku, který byl tak hrubě ode mě odtržen, nechal mě zřítit se do propasti, která byla zavřená slibem.

Neodjela jsem bez objetí a požádání, aby za mě poděkovala Liamovi.

Jediná úleva, kterou jsem měla, bylo, že jsem věděla, že měla někoho, kdo by ji v těžkých chvílích podržel. Zatímco já jsem měla někoho, kdo mě do těch těžkých časů dostal a nechal mě, abych držela sama sebe.

______________

Trocha deprese na večer.:)

Edited