Black Ink // h.s. (CZECH TRANSLATION)

FIFTY-SEVEN

První den byl více než skvělý. Začala jsem Harrymu říkat příjmením poté, co jsem si přečetla papír za papírem, téměř všude byl podepsaný. Nejdříve byl překvapený, ale pak ho přemohl rozpačitý úsměv. Bylo divné si myslet, že po tolika měsících jsem věděla jen jeho křestní jméno. Vlastně jsem si uvědomila, že jsem o něm moc nevěděla. Soustředili jsme se na jiné věci, moc jsme se do soukromí našich životů nedostali.

Ale pak jsem přemýšlela o tom, jak různá byla naše setkání a naše náhlé schůzky, vlastně mě ani nepřekvapovalo, že jsme o sobě nevěděli každý detail. Přemýšlela jsem o tom, ale pak jsem uvažovala o tom, jak skvělé bylo s ním pracovat a jak jeho škádlivé pohyby jen dodávaly předehru. Dokonce mi pokaždé dal pusu, co šel pro něco dozadu.

Mezi pusami a ne tak jemnými pohledy, které jsme s Harrym po sobě házeli, byla práce jednoduchá.

Teď jsem byla doma a netrpělivě jsem čekala na zítřek.

Anne si sušila vlasy, měla na sobě chlupaté papučky, které jsem jí před rokem koupila. Třela si vlasy ručníkem, zatímco jsem projížděla možnosti na Netflixu.

Něco se mezi mnou a Anne změnilo od doby, co jsme spolu naposledy mluvily o celé mé těžké zkoušce. Nevtipkovala a nerozzařovala celou atmosféru. Neptala se na Harryho, nemluvila o Liamovi nebo o její dobře placené práci po promoci. Ani nechodila s drby. Už jsme neměly holčičí večery nebo jsme nesdílely jídlo. Jen dva lidi bydlící na stejném místě s ničím, jen světskými zájmy.

Hluboko uvnitř mě byl pocit, kdy jsem si uvědomila, že to nebyla jen Anne, kdo se změnil. Její cíle se taky změnily.

Teď její otupělost vzešla z faktu, že si chtěla užívat život vedle Liama, ale nemohla, protože cítila, že měla povinnost zůstat.

Ta myšlenka s váhou někoho mě deprimovala, nutila mě se nepříjemně vrtět nad nevyřčenou, ale vzájemnou myšlenkou.

„Anne." Odkašlala jsem si.

Podívala se na mě.

„Jo?"

Zuby jsem si okusovala spodní ret.

„Myslím, že by ses měla přestěhovat k Liamovi."

Věnovala mi pobavený pohled.

„Přestěhuju, ale ne dokud-."

„Jo." Věnovala jsem jí ostrý pohled. „Ne dokud si najdu práci a našla jsem. Nemusíš už tady být a trucovat."

Obranně zvedla obočí.

„Být a trucovat?" odfrkla si. „Zůstala jsem, abych se ujistila, že dokážeš stát na svých vlastních dvou nohách a teď mě vyhazuješ?"

„Nevyhazuju tě," odvětila jsem. „Ušetřuji ti nechtěné pohledy nudnosti a neštěstí."

„Myslíš to vážně?" pochodovala ke mně, aby stála přede mnou, takže jsem nemusela otáčet krk. „Zadržela jsem mého přítele, protože jsem se chtěla ujistit, že jsem se nevysrala na nejlepší kamarádku a všechno, co dostanu, je, že na mě házíš fakty."

Převrátila jsem oči.

„Prosím. Vidím nechuť, která z tebe vyzařuje. Neříkám, že nejsem vděčná, protože věř mi-." Ruce mi přede mnou ztuhly. „Jsem. Šla jsi se mnou, když nikdo jiný nešel, a vždycky jsi tady pro mě, když se cítím jako hovno, a nikdy nebudu vědět, jak ti to vrátit." Nemohla jsem mému brblání pomoct. „Ale jediná věc, kterou můžu udělat, je, že má vděčnost přestane na tobě viset, abys tady pro mě byla, nechám tě žít život s mužem, kterého miluješ, místo toho, abych tě držela, protože jsi byla mou jedinou jistotou a já se-." Cítila jsem, jak se mi zadrhávaly slova v krku. „Já se omlouvám."