Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

1. kapitola

Elwing

Po neobvykle tichém obědě, kdy jsme oba uvažovali nad svými vlastními problémy, jsme se domluvili na dalším posezení u krbu. Nemohla jsem přestat myslet na trpaslíka a jeho slova. Fantazie mi zabíhala do nejrůznějších podrobností, až to znělo hloupě. 

Čekala jsem na čaroděje, protože chtěl napřed pustit Brona ven. Sebastian šel s ním, nejspíš se staral o ostatní zvířátka jako vždy. Jakmile jsem se ocitla sama, představy ještě zesílily. Vyhledala jsem kamennou labuť, kterou mi Emcee kdysi věnoval. To jediné mi tu po jeho odchodu zbylo. Jemně jsem hladila vybroušený povrch a snažila se jej zahřát. Úplně jsem se do toho zabrala, než mě vyrušil přívětivý hlas. 

"Copak to tu máš?" 

Radagast se zrovna vrátil. Sedl si naproti mně, načež jsem mu podala svoji labuť. 

"Před nějakou dobou jsem ji dostala od Emceeho," pochlubila jsem se. 

Čaroděj se usmíval, prohlédl si malý kámen a pak mě pozoroval svým pronikavým pohledem. "Ty úplně záříš, Elwing. Není možné, abys to všechno tak dlouho skrývala. Jak se ti podařilo?" 

Pokrčila jsem rameny. "Ani nevím, myslím, že jsem měla strach. Emcee moji náklonnost vždy tak nějak zadusil. Nechtěla jsem si ublížit." 

Chápavě přikyvoval. "To dává smysl. Já ti ovšem slíbil nějakou práci, viď?" 

"Ano," potvrdila jsem ochotně. 

"Nu dobrá, dneska je venku ještě poměrně teplo. Pokud si dobře vzpomínám, říkala jsi mi něco o velkých jámách v lese. Rád bych je viděl." 

A tak jsme spolu vyrazili ven. Po chvilce se k nám připojil i Bron. Jámy jsem našla nečekaně rychle, byly dobrou míli od pařezu. Důkladně jsme je prohlédli. Ukázala jsem jim, kde jsem spadla, i kudy prosvítal měsíc skrz koruny stromů. 

"Za mnou byli zcela určitě vlci, takže jsem nedávala takový pozor na cestu." 

"To tě Liam prostě nechal v noci v lese? Ten mladík má teda pro strach uděláno," kroutil čaroděj hlavou. 

"Jsem si jistá, že se hodně bál. Přemluvila jsem ho, abychom to neodkládali," bránila jsem úředníka. Dobře jsem si pamatovala celou situaci a zcela jistě jsem na ní měla vysoký podíl. 

Když jsme si byli jistí, že už jsme viděli všechno, co se dá, vrátili jsme se domů. Začínala mi být zima, studený vítr byl nemilosrdný. Radagast si toho samozřejmě všiml. 

"Nechceš půjčit kabát? Nerad bych, aby ses nachladila." 

Usmála jsem se na něj. "To je dobré, domů je to už jenom kousek. Musím si na tu zimu začít zvykat." 

"Říkala jsi, že ti tuhle podivnost rodiče nikdy nevysvětlili?" zajímal se dál. 

"Nevím o tom. Možná sami netušili, co s tím dělat. Že to prožívá více půl elfů a elfů jsem zjistila až od paní Tári. Ještě že tak, díky tomu věděli, jak mi pomoci." Vlastně jsem tenkrát měla obrovské štěstí. 

Čaroděj něco zamumlal, ale dál jsme o tom nemluvili. Ten den se již nic dalšího nedělo. Domluvili jsme se na zítřejší snídani. Radagast chtěl večer něco málo nastudovat a poprosil mě, abych dělala společnost Bronovi. Večeři jsme si dali každý sám. 

Já se pak uvelebila do svého křesla s vlkem u nohou. Půjčila jsem si jednu malinkou knihu, která ležela na poličce vedle mě. Byly tam krátké příběhy z tehdejšího Zeleného Hvozdu. Podezírala jsem Radagasta, že je jejím autorem, ale rozhodla jsem se, nechat si své pohnutky pro sebe. 

Nakonec jsem jednu z povídek nahlas předčítala Bronovi. Ukázalo se, že výborně reaguje na můj hlas, jako by mi skutečně rozuměl. Potěšilo mě to. Když jsme oba začínali usínat, rozloučila jsem se s ním a šla do pokoje. 

Po patřičné večerní hygieně jsem chtěla zalézt pod peřinu, ale ozvalo se známé škrábání na dveře. S překvapením jsem šla otevřít. 

"Tak ty bys chtěl zase ke mně?" usmála jsem se na vlka sedícího poslušně přede mnou. Vrtěl ocasem, jasnější odpověď jsem ani neočekávala. 

"Jen poběž. Jistě se ti stýská stejně jako mně." 

Lehl si vedle postele, hlavu složenou na tlapách. Bylo neuvěřitelné, jak krásně se mi díky tomu usínalo.

Emcee

Druhý den na cestě jsme měli jasno a teplo. Počasí si s námi skutečně hrálo. Včera s mlhou přišla i lezavá zima a dnes jsme se při pochodování tak zapotili, že jsme museli vejít zpět do chladného stínu lesa. 

Jen za dopoledne jsme upili velký kus naší pitné vody, a tak nám nezbývalo než doufat, že nějaký z přítoků řeky bude nedaleko. Bylo pravděpodobné, že jich většina povede z hor na druhém břehu, ale nějak se voda z lesa přece musela dostávat do řeky. Nemůže se všechna uchovat v mechu, tomu se nechtělo věřit ani jednomu z nás. 

Již se mi hlavou promítaly zoufalé scénáře jako vymačkávání vody z mechu a její cezení přes tkaninu, když jsme konečně narazili na potůček. Blížil se čas oběda, a i když bylo na zastávku ještě brzo, udělali jsme ji tady. Dosyta jsme se napili a naplnili vaky vodou. Odložili jsme přebytečnou zátěž, jako například knihy, do podrostu a vyrazili jsme na lov. 

S Liamem bylo shánění oběda o něco náročnější než s Bronem. Chyběly mu přirozené lovecké instinkty, vlkovi vlastní, i mé zkušenosti. Když jsem mu ale říkal, co má za jakých podmínek dělat, vše výborně pochopil. To byla jeho silná stránka. 

Uvědomil jsem si, že je skutečně inteligentní podle toho, jak rychle si dokázal osvojit novou činnost. V lovu ani v lezení nebyl pochopitelně ihned mistrem, ale ihned to byl schopen vykonávat tak, že se při tom nezranil a výsledek jeho snažení býval většinou kladný. To je důležitý milník při učení čemukoliv. 

Stejně jako předtím Brona, použil jsem úředníka jako návnadu, která přihnala zvěř ke mně. Neříkal jsem mu, že plnil funkci, kterou dokázalo zvládnout čtyřnohé zvíře. Byl šikovný, to ano, ale s rozhodující ránou jsem mu ještě nevěřil, tak jsem raději králíka zabil já. Přece jen, chtěl jsem obědvat ještě dnes. 

K masu jsme si dali mrkev, kterou jsme dostali na cestu. Zítra už by stejně nechutnala tak dobře a jíst mrkev ke králíkovi bylo krásně tematické. 

Odpolední cesta byla překvapivě chladnější. Objevily se mraky a občas zahalily slunce. Poznali jsme, že zima se skutečně blíží. Když odešly paprsky, bylo ihned znatelně chladněji. Nyní jsme putovali opět podél lesa. Nebylo mi příjemné chodit po otevřeném prostranství, připadal jsem si, jako že jsem odevšud vidět. Nechtěl jsem ale znít paranoidně, tak jsem své pocity potlačil. 

Navečer jsme se utábořili za hranicí lesa, abychom byli chráněni stromy. K jídlu jsme dojedli zeleninu, žádná zvířata jsme již totiž nespatřili. Vzal jsem k ruce papír a tužku, opřel se o strom a napsal krátký dopis pro Elwing. Jen, že se nám putuje zatím dobře a rychle, a že s Liamem vycházíme dobře. Na konec jsem napsal, jak moc mi chybí, papír sroloval a čekal, jestli uvidím nějakého orla. 

Když jsem na obloze spatřil široká křídla, hlasitě jsem zapískal a silueta se začala snášet ke mně. Připadal jsem si, jako kdybych nás tímto zvukem prozradil. Tady jsme ale zatím byli v bezpečí. Sledoval jsem zprávu odlétat a šel zalehnout pod strom do mechu. Liam měl, jako včera, první hlídku.