Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

26. kapitola

***Varování: Následující děj obsahuje podrobnější popis násilí nebo krvavé scény. Pokud vám takové věci nedělají dobře, nenuťte se do čtení. Nechávám na vašem vlastním uvážení, zda budete pokračovat. Děkuji za pochopení.***

***Zmíněné scény mají označený začátek i konec, abyste je případně mohli přeskočit.***

Emcee

K večeru jsme doběhli na zvláštní místo za lesem, byla tu pouze velmi dlouhá tráva a stromy zmizely, na dohled bylo jakési pohoří. 

"Radagaste, co to je za hory?" zeptal se ho Liam. 

"Tyhle na mapách nenajdete, nikdo se neobtěžoval sem chodit a zapisovat je do mapy, proto nemají vlastně žádný oficiální název. Já jim prostě říkám Východní hory, ale ti co pod nimi bydlí, mají jistě vymyšlený název svůj." 

Liam pokračoval v otázkách: "A jak jim říkají tihle obyvatelé a co jsou zač?" 

"Nevím, Liame, s takovými lidmi není radno se stýkat. Ano, jsou to lidé, ale všichni z nich tam utekli, protože byli vyhnáni z našeho světa. Jsou to psanci, kteří byli příliš špatní na vězení nebo příliš chytří, aby je chytili. Jsou špatní do morku kostí a to, že se sjednocují, je v té špatnosti jen utvrzuje." 

"Tak byste možná mohli trochu zmlknout a začít dávat bacha," ozval jsem se já popuzeně. 

Vyslechli mě a drželi jsme se při zemi. Tady v té trávě nás bylo vidět velmi daleko. 

"K zemi," sykl Radagast náhle. Padli jsme na břicho do trávy a doplazili se k sobě. "Jsou na jihovýchodě od nás. Zase dvojice, sledují tuhle louku." 

Výborně, jak se zbavit těchhle? 

"Budeme se muset plazit dál, jinak si nás všimnou," kázal Radagast a tak jsme také udělali. 

Lezli jsme a vyhýbali se ojedinělým místům bez trávy, i tak jsem si ale myslel, že musíme být velmi nápadní. Představil jsem si, jak pozoruji trávu, která je na třech místech poblíž sebe slehlá a ta místa se ještě ke všemu pohybují. Bohužel se ukázalo, že jsem měl pravdu. 

"Hej, co je to?" zaslechl jsem od hlídky. 

Všichni tři jsme se zastavili a ani nedýchali. Najednou přiletěl kámen a trefil Liama do hlavy. Kdyby se netrefili prvním hodem nebo kdyby to nebylo do hlavy, asi by nevydal ani hlásek, teď ale vykřikl překvapením a bolestí. 

"Jsou to voni! Rychle, pošli signál!" 

Zvedli jsme se z úkrytu a rozeběhli se k nim. Jeden z nich cosi zapaloval na zemi. Byla to malá trubička s dlouhou zápalnou šnůrou, která začala rychle hořet. Nepřátelé se rozběhli proti nám. Radagast mávl holí a jeden z nich se natáhl jak široký tak dlouhý, Liam se o něj postaral. Ten druhý, když viděl, v jaké je přesile se rozběhl pryč, ale neutekl mi. 

Otočil jsem se právě včas, abych viděl dohořet knot a k oblakům vyletět pyrotechnického ohnivého ptáka. Byl to zajímavý kousek, ale pro nás znamenal nebezpečí. Vyrazili jsme dál na jih. 

"Rozdělíme se," řekl jsem svým společníkům. 

Potřebovali jsme nutně najít ty lupiče a nemohli jsme vědět, kde přesně budou. Jen to, že jsou blízko. Liam zůstal tam, kde byl, já šel více na západ a Radagast více na východ, blíž k horám. 

Byla už úplná tma. Šel jsem studenou krajinou několik desítek minut. Ve světle měsíce nebyl vidět nikde nikdo. Najednou jsem zaslechl neznámý hlas kdesi po mé levici. Nerozuměl jsem, co říká, ale poznal jsem Liamův hlas, když odpovídal. Jsou tam.