Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

2. kapitola

Elwing

Časně ráno mě probudil zvuk ťukání na dřevo. Rozespale jsem otevřela oči, abych spatřila šero za oknem a téměř noční tmu uvnitř pokoje. Musí být velice brzy, co se děje? Postavila jsem se chodidly na chladnou podlahu. Vydala jsem se otevřít dveře, zatímco jsem se snažila potlačit zívnutí. 

Na chodbě stál samozřejmě Radagast, dokonce měl ve tváři široký úsměv. "Dobré ráno, princezno. Vyspala jsi se dobře?" 

Překvapeně jsem na něj mžourala. "No, ano, spalo se mi dobře. Stalo se něco?" 

Pobaveně naklonil hlavu. Jeho prsty jemně klepaly o rám dveří, což vydávalo tlumené zvuky. "Vůbec nic, jen jsem si říkal, že tě naučím všechno, co by se nám tu mohlo hodit. A taková práce začíná ještě před úsvitem. Tak šup, obleč se." 

Zněl tak přesvědčivě, skoro jsem začala být nadšená. Pak jsem si uvědomila, že to nemůže být jen tak. Něco chystá, jen mi ještě nechce říct, co to je. Pomalu jsem se vrátila do tmavé místnosti a poslepu vyhledala čisté oblečení. Nechtělo se mi vylézat ven do zimy, ale čaroděj dělal přesně to, co mi slíbil – zaměstnával mě, jak nejlépe dovedl. 

Jakmile jsem se objevila v jídelní části domu, už mě posadil na židli. Postavil přede mě hrnek s horkým čajem, načež hlasitě hvízdl, ano, přímo u mého ucha, aby přivolal Brona. Zahřívala jsem si ruce a tiše sledovala dění kolem sebe. Brzy se ozvaly měkké polštářky vlčích tlapek. Oba mí společníci se krátce vítali, než dostal ten čtyřnohý ranní příděl potravy. 

Po několika minutách si ovšem Radagast přisedl ke mně. Nechal mě usrknout trochu nápoje, podal mi čerstvě upečené pečivo a dal se do povídání. 

"Rád bych, aby ses naučila nejzákladnější činnosti, jež jsou tady kolem pařezu potřeba dělat každý den. Vím, že je to ode mě dočista neomalené, jenomže se musím přiznat, že je nyní sám nezvládnu. Chci se věnovat studiu a vyhledávání informací. To se s ostatní prací příliš dobře neslučuje. Sebastian je samozřejmě plně k dispozici, ovšem ani on nemá deset nožiček. Jednalo by se o péči o nemocná zvířátka, krmení některých nesamostatných lesních zvířátek, obchůzky po okolí a také nějaké to vaření či pečení. Možná bych tě poučil o několika druzích léčiv, hodilo by se mi, přidělat je do zásoby. Co tomu říkáš?" 

Tohle celé ze sebe vychrlil takovou rychlostí, až jsem ho podezírala z příliš silné dávky kávy. Nedočkavě mě sledoval, zdálo se, že mě jeho oči povzbuzují k okamžité odpovědi. Stále jsem si připadala poměrně rozespalá. Napřed jsem musela potlačit pár nevrlých reakcí, než se mi podařilo vzpomenout na dobré vychování. 

"Ale jistě, Radagaste, ráda ti s čímkoliv pomůžu. Vždyť tu spolu budeme další dny, možná týdny, bude jen užitečné, budu-li ti schopná pomoci." 

Spokojeně kýval hlavou, usmál se a tím to začalo. 

Celičký den se mi následně jevil jako jedna barevná rozmazaná šmouha. Lítali jsme spolu od jedné věci k druhé, učila jsem se to i ono, hovořila jsem s nejrůznějšími zvířaty, připravovala nejroztodivnější pokrmy a sušila nejvzácnější bylinky. Vždy, když jsem už už začínala být klidnější a jistější v právě prováděné činnosti, odtáhl mě čaroděj někam jinam. Prý toho musíme ještě spoustu stihnout, takže není čas na otálení. Nevím, jak si představuje otálení, ale takhle to rozhodně nevypadá. 

Jedno jsem ovšem musela uznat, byl skvělým učitelem, dostatečně trpělivý se všemi chybami, jež jsem zvládla udělat, a zároveň velice názorný, abych vše rychle pochopila. 

Ani jsem nevěděla jak, přišel čas večeře. Pamatovala jsem si skromný oběd, který pro nás připravil Sebastian, ale jako by se to událo včera. Hlavu jsem měla plnou zážitků. Když jsem si konečně sedla ke stolu, měla jsem pocit, že létám. Radagast se tomu smál. 

"Vidíš, takhle se člověk udržuje v kondici. Šlo ti to moc pěkně." 

Společně jsme tedy povečeřeli. Dostala jsem od něj dopis, jenž prý přišel před chvílí. Psal mi Emcee. Nejspíš se zatím nestalo nic zvláštního, pouze plnil svůj slib, že se ozve co nejdříve. I kdybych moc chtěla, neměla jsem myšlenky ani sílu na to, abych mu odepsala. 

Tak takhle tedy funguje ta Radagastova strategie, prostě mě unaví a já budu toužit jen po měkkém polštáři. V duchu jsem se nad tím zasmála. 

Později večer mi čaroděj sdělil ještě jednu věc. Nazítří ráno mi nechá celý pařez na starost. "Vydám se za starým přítelem, vlastně ho znáš z dřívějška, jmenuje se Bergal." 

"Aha, ano, je to pastýř stromů, že?" vzpomínala jsem na naše setkání. 

"Přesně tak, musím se ho přeptat na několik důležitých věcí, včetně těch jam, které jsi mi včera ukazovala." 

Takže jsem zřejmě nebyla jediná, koho taková věc napadla. Ty díry v zemi by mohly být dílem entů. 

"Podaří se ti ho najít?" ptala jsem se zvědavě. Takový strom v lese se hledá opravdu těžko, i když se pohybuje. 

Usmál se na mě. "Neměj strach, mám své způsoby. Žádám tě o ochranu mých příbytků i přátel." Rukou obsáhl celou místnost. "Nevím, jak dlouho budu pryč. Nerad tě tu nechávám, snad mi odpustíš," dodal měkce s upřeným pohledem do mé tváře. 

"Samozřejmě, umím se o sebe postarat. A teď umím pečovat i o mnoho dalších tvorečků, jistě to tu spolu zvládneme," ujistila jsem ho. 

Ještě nějakou tu hodinku jsme seděli vedle sebe, zabraní do tichého hovoru. Radagast si časem vzpomněl na několik dalších informací, jež mi nesdělil při svém rychlokurzu. Když jsem se nakonec dostala do postele, usnula jsem téměř okamžitě.

Emcee

Vzbudil jsem se na vlhkém mechu, rozlámaný, a šel si vzít druhou hlídku. Zkoušel jsem si vyndat mé budoucí umělecké dílo, ale ve tmě jsem na to neviděl. Akorát bych si to pokazil. Díval jsem tedy se na hvězdy, přemýšlel, kdy mi Elwing asi tak odepíše, a čekal, až přijde druhé střídání. 

Dočkal jsem se poměrně rychle, až jsem sám sebe podezíral z toho, že jsem usnul. 

Ráno jsem se cítil výrazně lépe než uprostřed noci. Posnídali jsme Radagastovo ovoce a ihned šlapali dál. Zbylo nám již jen sušené maso a my dobře věděli, že oběd budeme muset ulovit. Nemusel by to být problém, ale večeře se vždy sháněla lépe. To totiž zvířata vždy sama vyrážela hledat potravu a my je při tom načapali. Před obědem odpočívala. 

Dnes nás ještě čekala cesta podél lesa. Až zítra jsme měli změnit směr na západ a vyrazit k řece. Tam pak bylo nejspíš naší jedinou nadějí rybaření, a to šlo bez prutu těžko. Oštěp jsme s sebou také neměli a sekera v tomto ohledu nebyla dobrou alternativou. Prozatím ale jídlo nebyl problém, a tak jsem se soustředil, na to, co máme, ne na to, co bude. 

Sehnat oběd byla skutečně záležitost chvíle. Nad ohněm se otáčeli dva bažanti či nějaké jiné divoké slepice. Ani jeden z nás si nebyl jistý tím, co to je, ale o jedovaté drůbeži jsem zatím neslyšel. Tomuto postřehu se Liam dlouho smál. 

Začínali jsme si dobře rozumět, občas dokonce rozesmál i on mě. Nebyly to však ani zdaleka takové záchvaty smíchu jako ty úředníkovy. 

Počasí bylo chladné i přes vykukující slunce zpoza mraků. Tímto jsem přišel o jakékoli iluze a usoudil, že je léto opravdu pryč. Za druhý den cesty jsme urazili úctyhodný kus, a tak když jsme našli dobré místo, utábořili jsme se tam, i když slunce ještě nezapadlo. Měl jsem alespoň čas pokračovat ve vyřezávání a Liam si mohl číst. 

Byl jsem zklamaný, když jsem před spaním neobdržel dopis. Každou chvíli jsem hleděl k obloze, ale pak jsem to konečně vzdal a nechal si zdát o té drobné elfce.

**Poznámka autora: Radagast by si mohl otevřít vlastní školu - těch informací, co na Elwing vychrlil!