Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

9. kapitola

Elwing

„Je na čase, začít něco dělat," řekla jsem nahlas. 

Dny stále pokojně plynuly, mí přátelé byli stále na cestách a my ostatní v pařezu jsme se pořádně nudili. Venku se usilovně držela sněhová pokrývka, takže tam pro nás nebylo moc práce. Rostlinky se zahalily do pokrývky z jinovatky a zvířata se přes den příliš neukazovala. 

Nicnedělání ve mně vyvolávalo pochmurné myšlenky. Pořád jsem se vracela ke své rodině, k nebezpečí, které nám hrozí a k bezvýchodnosti naší situace. 

„Vždyť já přece mám, co dělat. Proč mě to nenapadlo dřív?" 

Právě v tu chvíli mi došlo, co jsem celé ty dlouhé dny opomíjela – svůj výcvik se zbraněmi. Byla to perfektní záminka k pohybu. Zároveň jsem věděla, že mi nabyté zkušenosti v budoucnu mohou zachránit život a nyní mi pomohou udržet se v kondici. 

„Nebo se do ní znovu dostat," pomyslela jsem si s hořkou výtkou vůči sobě samé. 

Oblékla jsem se, vzala si své dvě dýky a obezřetně vyšla ven. Obloha se dnes tvářila nevyzpytatelně, jednolitá bílá barva mohla znamenat klid i sněhovou bouři. O nohy se mi otřel Bron, který mé odhodlání využil k další procházce. 

„Netoulej se moc dlouho, u oběda bys nám chyběl," azvolala jsem na něj s úsměvem. 

Ještě jsem si stačila všimnout, jak zavrtěl ocasem, než zmizel mezi stromy. Bylo zajímavé sledovat, jak úžasně dokázal splynout s jakýmkoliv prostředím kolem sebe. Byl to pořád ten samý vlk a kromě srsti, kterou nyní vyměnil za teplejší, se na něm nic nezměnilo. Přesto byl mezi sněhem zavátými stromy téměř neviditelný. 

Po krátké chvilce, v níž jsem stále zamyšleně stála, mi začala být zima. Správně, musím se začít hýbat. Lehce jsem se rozpohybovala, abych prohřála svaly, potom jsem vyndala dýky z ochranných obalů a postavila se do prostoru před domem. Můj trénink mohl začít. Tentokrát jsem cvičila se dvěma zbraněmi, tudíž jsem si proti sobě představovala někoho, kdo ovládá umění překonat tuto obranu. Takových lidi mnoho nebylo. Tedy alespoň co se týkalo těch bojujících dle jistých pravidel. Každý mě samozřejmě mohl překonat pomocí několika dobře mířených úderů či kopů, ale proti tomu se jen tak zakročit nedá. 

Pokoušela jsem se své seky vést na milimetry přesně. Jemná práce zápěstím byla v tomto případě důležitá, rozhodovala totiž o životě či smrti protivníka. Mé pokusy byly ovšem čím dál tím marnější. Chlad se mi vkrádal i do nejmenších svalů a jako první to nevydržela právě jemná motorika. Přesto jsem tento dril vydržela další z dlouhých hodin. Pak už jsem byla tak prochladlá, že jsem se sotva dokázala rozpohybovat směrem ke dveřím. 

Jak jsem předvídala, trocha pohybu mi prospěla i na duchu. Cítila jsem se silnější a jistější. Než jsem si sundala rukavice, raději jsem je trochu prohřála u krbu. Měla jsem celkem opodstatněné obavy o své prsty. Ztuhlé klouby mi zrovna dvakrát neděkovaly za tu zkoušku venku. 

S nově nalezenou chutí jsem se později pustila do přípravy oběda. Sebastian s Galem mi pomáhali shánět suroviny, tak jsem se mohla na chviličku zasnít. Co asi dělají mí přátelé? Už se Emcee nechal otrávit Liamovými věčnými příběhy nebo to tentokrát vydrží? Dobře jsem věděla, jaký postoj k mladému úředníkovi má. Ale věřila jsem, že když spolu stráví takovou dobu jen spolu a v krutých horských podmínkách, zlepší se to. Vlastně jsem spíš doufala.

Emcee

Horolezecké náčiní už pro nás bylo denní chléb, stejně jako nekonečné skály. Na zimu jsem si již trochu zvykl. Ne, že by mi snad nebylo chladno, ale už mi to tolik nevadilo. Liama jsem se na tohle raději neptal, ten se klepal neustále. Snažil jsem se jej rozveselovat, kdy to jen šlo, ale nějak mu nebylo do řeči, to byl velmi neobvyklý stav u ukecaného úředníka. Dělal mi trochu starosti, a tak jsem se ho na to večer zeptal.