Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

10. kapitola

Elwing

Toho dne mě vzbudil podezřelý hluk z venku. Dávno jsem vzdala noci o samotě v pokoji a zútulnila jsem si místo u krbu s přáteli. V polospánku jsem tedy vstala, abych ještě po tmě nahmatala kliku ode dveří. Pak jsem se zarazila, jelikož venku mohl být kdokoliv. Potřásla jsem hlavou, protřela si oči a již víceméně bdělá jsem pootevřela. 

Přede dveřmi nikdo nebyl, tak jsem se odvážila otevřít úplně. Vyhlédla jsem na obě strany. Nalevo u přístavku se kutálelo několik květináčů. Zdálo se, že do nich cosi narazilo. Z mého úhlu ovšem nebylo vidět nic konkrétního. Vrátila jsem se dovnitř, abych se oblékla a vzala si zbraň. 

Bron mě celou dobu zvědavě sledoval. Nakonec se zvedl a připojil se ke mně. Spolu jsme vyšli ven. Vlk vyrazil dopředu a za chviličku se mi ztratil za hromadou dříví. Když se neozvalo žádné varovné zavytí, šla jsem se tam podívat také. Mezi všemi těmi květináči ležel jeden z orlů. Nesl dopis a zřejmě nezvládl přistání. Musel být neskutečně promrzlý a pokud se to dá takhle posoudit, tak i zesláblý hladem. 

Vzali jsme ho dovnitř, kde jsme mu poskytli potřebnou pomoc. Sebastian jej prohlédl kvůli možným poraněním, ale zdál se být v pořádku. Oživila jsem tedy alespoň oheň v krbu a dala se do hledání co nejčerstvějšího masa. Teprve když jsem si byla jistá, že už orlovi nic nehrozí, otevřela jsem dopis, který přinesl. 

Psal ho Emcee s Liamem. Měla jsem radost z každé zprávy, která mi od nich přišla. Nyní už byli hodně daleko, dokonce scházeli po druhé straně hor. To znamená, že jejich cesta už snad nebude trvat dlouho. Musí být hodně vyčerpaní. Odložila jsem list, abych se vrátila ke svým zvířecím přátelům. Odpověď počká na později.

Den ubíhal poměrně normálně. Všechny povinnosti jsme měli splněny velice brzy, v kuchyni se začínal vařit oběd a já měla za sebou první fázi svého obvyklého tréninku. Bron byl samozřejmě stále se mnou. 

Po veselém obědě stráveném pohromadě jsme si každý udělali chvilku pro sebe. Já se znovu podívala na našeho návštěvníka. Vypadal zcela zotavený, snad to celé skutečně bylo jen zimou a hladem. 

Další hodiny uplynuly, další trénink proběhl a my se všichni sešli u plápolajícího ohně. Venku se začínaly snášet obrovské sněhové vločky. Dnešní noc bude asi ve znamení pravé zimní chumelenice. Raději jsem se ujistila, že máme utěsněná okna. Když jsem otevřela dveře, abych z nich smetla co nejvíce dnešní sněhové nadílky, objevil se další z orlů. Proletěl kolem mě a rovnou si sedl na opěradlo jednoho z křesel. 

„Páni, jaká náhoda," podivila jsem se. 

Nechala jsem Sebastiana, aby se o něj postaral, zatímco jsem od něj převzala vzkaz. S tolika dravci v místnosti se Gale necítil příliš jistě, takže jsem hned nato ucítila jemné drápky na rameni. 

Usmála jsem se. „Jen pojď se mnou," řekla jsem mu tiše. 

Písmo v dopisu jsem okamžitě poznala, patřilo Radagastovi. Vzkaz to byl podivný a krátký.

„Milá Nesso, snad se máš dobře ty i tví přátelé. Až budeš mít chvilku, projdi prosím chodbou do zadní části domu. Najdi tam dvířka od sklepa, otevři je a sejdi dolů. Buď opatrná, bude tam tma a zima. Vezmi si cokoliv, co ti přijde vhodné a také nějaké potraviny. Ty pak v co nejkratší době odešli svým známým daleko na cestách. Všechny vás bedlivě sleduji. Č."

Ještě chvíli jsem na papír zírala a snažila se pochopit všechny souvislosti. Č. bude nejspíš čaroděj, to je jasné. Asi chce zůstat v utajení. O mém falešném jméně jsem mu musela říct, protože v Edorasu s námi nebyl. Ale přece jsme o tom mluvili, má jednoduše dobrou paměť.