Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

30. kapitola

Elwing

Po zjištění, že se k nám blíží spousta zabijáků se zapálenými pochodněmi, se mi usínalo opravdu těžce. Dokola jsem si musela představovat, co všechno by se mohlo stát. Na hlídce byli Emcee a Liam, samozřejmě jsem jim zcela důvěřovala, ale přesto... 

Už jsem měla dost toho nebezpečí, které si mě hledalo snad na každém možném místě ve Středozemi. Když se dostanu z jedné kaše, za chviličku za mnou přijde další. Přirovnání ke kaši mě vlastně celkem pobavilo. 

Jakmile jsem usnula, čas začal utíkat vysokou rychlostí. Zdálo se mi, že mě Emcee budí po několika vteřinách. Mluvil tiše, poznala jsem, že nebezpečí musí být na blízku. Naštěstí si nás nikdo nevšiml a celá rojnice lehce pozměnila směr. Nyní mířili o kus dál od nás a kolem nás procházelo jen pár z nich. 

Opatrně jsem se přesunula na hlídkovací místo. Radagast opodál udělal to samé. Byl náš čas. Záře pochodní se objevovala na druhé straně, nejspíš tudy již prošli. Samozřejmě se mohli kdykoliv obrátit a jít zpátky. Plynuly dlouhé hodiny, všude byl klid, nic podezřelého se nestalo. 

To, že víme o shromážděných informátorech, pro nás mohla být určitá výhoda. Druhý den půjdeme takřka stejným směrem jako oni. Téměř jistě jim vpadneme do zad, ačkoliv jim ve čtyřech nejspíš nedokážeme překazit plány. No co, taktiky přenechám mužům. 

Rojnice se od nás vzdalovala, již bylo bezpečné mluvit. Přesunula jsem se k čarodějovi. 

„Myslíš, že nás hledají kvůli silmarilům?" zeptala jsem se tiše. 

V okolní tmě jsem mu neviděla do tváře. „Ano, musí to být jejich důvod. Ani jeden z nás pro ně nemá žádnou hodnotu." 

Pokývala jsem hlavou a přemýšlela o třech kamenech, jež jsme konečně dostali dohromady. 

„Víš, když jsou dva z nich pohromadě, působí silněji." 

„Opravdu? Cítíš z nich něco?" V jeho hlasu zazněl podtón obav. Možná se bál, že kameny nakonec nezvládnu nést ani já. 

„Ne, kromě občasného tepla nic necítím. Ale ve chvíli, kdy se jich dotkli ti dva zloději, jim silmarily způsobily ukrutnou bolest. Nedokázali je udržet ani několik vteřin, na dlaních a prstech jim způsobily opravdu ošklivá zranění." 

„Hmm, to je zajímavý poznatek. Může to znamenat, že pokud budou všechny tři u sebe a dotkne se jich podobný člověk, dokáží ho zabít." 

Zůstala jsem překvapeně mlčet. Čaroděj si toho všiml, tak se dal do laskavého vysvětlování. 

„Něco jsem o tom četl. Čím horší je v jádru daná osoba, tím horší účinek kámen má. V knihách se píše, že jediný dotyk dokázal usmrtit mnoho a mnoho lidí. Proto se o silmarilech začaly šířit různé báchorky. Mají to být mučicí nástroje i pomůcky k vyvraždění lidí ve Středozemi. Nic z toho se nám však nestalo, díky bohu. Proto si myslím, že kameny musí být všechny tři spolu." 

 „Chápu. Když jsme se ale já a Emcee objali, kameny k sobě měly velice blízko a vydávaly jen teplo." 

„Ano, jenomže dva z nich jsi měla na krku ty. A jak víme, ty jsi naše zázračná výjimka." Poznala jsem, že se usmívá. 

„Dobře, tvrdíš tedy, že kdyby je měl na sobě místo mě třeba Liam, oba dva by zemřeli?" 

Po chvíli zamyšleného ticha jsem se dočkala odpovědi. „Samozřejmě to nevím jistě, Elwing. Oba dva jsou to v jádru dobří muži, možná by je síla nezabila. Věřím, že by jim přesto zásadně ublížila." 

Budeme si muset dávat pozor, kdo má zrovna kameny u sebe. Nejradši bych je měla všechny tři. Možná bych o tom měla ostatním říct. Z myšlenek mě vytrhl Radagastův pobavený smích. 

„Co se stalo?" ozvala jsem se zvědavě. 

„Jen si představuji Emceeho a Liama, jak se objímají." 

Ta představa ve mně skutečně vyvolala úsměv. Brzy se přiblížilo ráno a my šli probudit ostatní. Čekala nás ještě dlouhá cesta domů. A nyní ztížená o rojnici najatých zlodějů, která nás stále hledá.

Emcee

Ráno mě probudila Elwing. Bylo to příjemné vstávání, když se mnou konečně jednou necloumal Liam nebo Radagast. Usmála se na mě a pomohla mi dostat se ze zajišťovacích provazů. 

Pak jsme všichni slezli dolů, rojnice zlodějských kamarádů už byla někde před námi a my se mohli v klidu nasnídat. Dnes jsme dojedli zásoby, co měli lupiči, takže zbýval opět jen lembas. Když jsem viděl suchý elfí chléb, povzdychl jsem si. 

"Copak, tobě ta elfí specialita snad nechutná?" zeptal se mě Radagast, který zachytil můj výraz. 

"Necítím na tom snad žádnou chuť, prostě mě jenom zasytí a to potom dává pryč všechno to dobré na jezení. Mně jde hlavně o tu chuť než o to, abych byl sytý." 

Radagast se tomuto prohlášení upřímně zasmál. "Tak na chuť to bude až doma v pařezu, tady si budeš muset vystačit s nasycením," odpověděl mi. 

S tímto zakončením jsem se začal ještě o mnoho více těšit domů. Můj pokoj tam byl koneckonců opravdu krásný, akorát tak pro mě. Zajímalo by mě, jak to asi čaroděj dokázal, že je ten pokoj trpasličí. Nemohl ho takový přeci mít odjakživa a jen tak ho udělat se mi také nezdálo možné. 

"Musel ho prostě nějak vyčarovat," pomyslel jsem si a nechal to být. 

Vyrazili jsme dál, směrem za rojnicí. Mohli jsme si být téměř jistí, že všichni naši nepřátelé jsou před námi, to bylo příjemné vědět. Tady v lese už nebylo tolik sněhu jako na louce na východě. Šlo se tu tedy i přes kořeny a mech o něco lépe. Jednou jsme se zastavili ještě před obědem, abychom si odpočinuli. Byli jsme zrovna u nějakého zamrzlého potoka. 

"Dochází nám voda, myslíš, že by se dalo něco získat z pod toho ledu?" zeptal se Liam místního experta na les Radagasta. 

"Jistě že dala. A tahle je dokonce i pitná." 

Vzal jsem tedy svou sekeru, rozmáchl se oběma rukama a vytesal do potoka díru. Mohli jsme pak nabrat vodu do vaků. Když jsem ponořil ruku do vody, bylo to, jako kdyby mě něco z té vody bodalo do ruky, jak byla ledová. 

Vaky s vodou jsme si všichni schovali pod kabáty, aby se dala alespoň trochu pít. Pak už jsme šli nepřerušovaně až do oběda.