Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

24. kapitola

Elwing

Ráno mě čekalo kruté probuzení. Po několikadenním spaní v měkkých postelích byli zloději nuceni ležet na chladné tuhé zemi. Oba dva byli nevyspalí a mrzutí. Travis navíc zapomněl, jak blízko jsem k němu připoutaná, takže když se zvednul, trhnul i mnou. Provaz se mi zařízl do žaludku, až jsem zalapala po dechu. 

„Sakra, proč je to vždycky tak nepohodlný," stěžoval si hromotluk, „nemůžeme aspoň jednou najít pořádný místo?" 

Po mém druhém boku už se Edgar prohrabával věcmi v zavazadle. „Tak si to tvoje místo příště hledej sám, pitomče!" 

Mně se se svázanými končetinami taky nespalo zrovna nejlépe. Prsty jsem vůbec necítila, poněvadž se do nich nedostával dostatek krve. Trpělivě jsem čekala, co se bude dít dál. Travis mě postupně rozvázal, zatímco oba mluvili o možnostech snídaně. Byla to značně omezená volba, ale vybrali si. 

Donutili mě k uklizení všech jejich věcí, abychom mohli hned po jídle vyrazit. Než jsem znovu ucítila ruce, už se mě chytala zima. Přitáhla jsem si plášť blíž k tělu a zabořila je do kapes. 

„Dneska už půjdeš po svých, mám úplně zničený záda." 

Lhostejně jsem se dívala, jak si větší z nich masíruje svaly. 

„Tak vyrazíme. Za celej den musíme dorazit až na konec tohohle lesa, máme co dělat." Edgar po mě šlehl zkoumavým pohledem. „Co ty, krasotinko? Pošlapeš dobrovolně nebo chceš trochu popostrčit?" 

Při představě jeho pomoci jsem se otřásla. „Půjdu sama," řekla jsem okamžitě. 

Zasmál se, ale dál už se o tom nezmiňoval.

Další dlouhé hodiny ubíhaly pomalu a všechny úplně stejně. Všichni tři jsme se táhli hlubokým sněhem, chránili si obličeje před nárazy větru, občas se ozvalo zaklení, jak se někdo propadl závějí. Mně se to většinou nestalo, byla jsem lehčí než ti dva. 

Jedna taková chvíle ale přece jenom přišla. Snažila jsem se zrovna zahlédnout jakési světlo, jež mi vteřinu před tím zasvítilo do očí. Špatně jsem došlápla na spadlou větev a špička mého chodidla se zabořila hluboko do sněhu. V úleku jsem ze sebe vydala jakýsi tlumený výkřik. Zapřela jsem se o závěje kolem sebe, ale neměla jsem sílu sama sebe vytáhnout. 

V tu chvíli jsem už byla o několik kroků za ostatními. Nyní se na mě se zájmem dívali. Připadalo jim to jako náramná legrace. Stále jsem se nemohla vyprostit a začínala mi být docela zima. Když se ani v dalších minutách neměli k žádné pomoci, naštvala jsem se. Zvedla jsem k nim hlavu, bez dalších pokusů jsem je s opovržením sledovala, zatímco jsem se chystala udělat další obrovskou hloupost. 

Už se ani neobtěžovali koukat přímo na mě, stáli proti sobě, aby se mohli lépe smát svým parodiím mého zoufalství. Já se mezitím dala do hromadění veškerého sněhu kolem sebe. Následně jsem si jej okázale začala cpát pod oblečení, s takovou vervou, že jsem ten mráz ani nepocítila. Jakmile si toho všimli, oba se ihned s křikem rozeběhli ke mně. 

„Co to sakra děláš?" 

„Přestaň s tím!" 

Popadli mě za ruce a jediným tahem moji nohu osvobodili. Dosáhla jsem svého, už mi bylo jedno, že na mě pořád křičí. Navíc mi vůbec nevadilo, že mi za malou chvíli bude ukrutná zima. S tím si budou muset poradit také oni. 

Edgar se rozhodl, že potřebuju další výhružky. „Tohle už nikdy nedělej! Asi si myslíš, že ti nemůžeme víc ublížit, co? Jenže to by ses šeredně spletla, holčičko. Je mi jedno, jak zatracená zima je kolem nebo jak 'hrozně' seš zmrzlá, ten nůž mám pořád tady! Máš na těle spoustu nevyužitýho místa a já umím bejt dost kreativní!"