Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

39. kapitola

Elwing

Bron provedl zásadní obrat v celkové náladě pařezu. Najednou jsme všichni přemýšleli hlavně o něm, o jeho zdraví a o velkém štěstí, které nás potkalo. Bylo hezké se opět chvilku usmívat. Dokonce jsem pár minut strávila vedle trpaslíka. 

Cítila jsem zároveň radost i lítost. Uvažovala jsem, že si s ním o celé situaci promluvím, ale potom dorazil i Liam a ten okamžik byl pryč. Navíc se nezdálo, že by se mu chtělo zvlášť mluvit, natož o tomto náročném tématu. Nechala jsem problém na později. 

Když jsem pak odcházela k sobě do pokoje, podařilo se mi nějak zachytit úředníkův pohled. Ačkoliv se právě usmíval, jasně jsem poznala, že mi ještě neodpustil. Asi budu muset čekat. 

U sebe jsem se tentokrát posadila rovnou na postel. Podlaha začínala být studená, proto se mi na ní nechtělo trávit delší dobu. Zabalila jsem se do deky, dodávala mi totiž pocit jistoty. Samozřejmě bych byla mnohem raději, kdyby se mnou byl Emcee. 

Toto zjištění znovu otřáslo základy mých argumentů pro odchod. Měla bych tu raději zůstat? On se jistě snaží, projevit mi své city. V několika případech to bylo jasně viditelné. Proč se tedy cítím tak opuštěně? Možná kdyby se kvůli mně nemusel tolik přemáhat. Je pravda, že takhle mu působím spíš obtíže než příjemné chvilky. 

Myšlenková linie se pomalu ale jistě stáčela k našemu vztahu. Stojí nám za všechnu tu práci? Jak těžké by bylo prostě odejít? Celé to došlo tak daleko, až jsem sama sebe opět rozplakala. Za okny se mezitím setmělo, zpěv ptáků utichl. Kolem bylo naprosté ticho. Nevěděla jsem, co dělají mí přátele, snad se mají lépe než já. 

Bylo sice ještě poměrně brzo, ale já už v tomto dni neviděla další smysl. Zvedla jsem se a šla se umýt. Třeba, když se dobře vyspím, všechno se zítra vyřeší. A třeba to ani nebude tolik bolestivé. Měla bych se s nimi, alespoň rozloučit. 

Tiše jsem otevřela dveře, abych slyšela jakýkoliv zvuk ze společných prostor. Skutečně tam ještě někdo byl. Po špičkách a již v pyžamu jsem došla ke krbu. Našla jsem tam Liama. Pořád se staral o oheň, ačkoliv to dávno nebylo nutné. Emcee v pokoji nebyl a Radagast se nejspíš vrátil k Bronovi. 

Bylo mi tak těžce, když jsem viděla úředníkův zničený výraz. Na okamžik jsem zavřela oči. Pak jsem promluvila tak zdvořile, jak to jenom šlo. 

„Přišla jsem ti jen říct dobrou noc, Liame." 

Zdálo se, že ví o mé přítomnosti. Neotočil se ke mně, dál zíral přímo před sebe. 

„Dobrou noc, Elwing." 

Neřekl to naštvaně ani neodsekl, to pro mě byla dobrá zpráva. Přesto jsem chtěla pokračovat. 

„Víš, já opravdu doufám, že se zítra nějak domluvíme. Mám tě ráda, jsi můj nejlepší přítel." 

Do hlasu se mi nejspíš vloudila stopa emocí, protože se na mě zkoumavě zadíval. Následující vteřiny mě nechával tiše stát, asi si to musel dobře promyslet. Napětí mezi námi narůstalo. Potom i on zavřel oči. Pomalu se zvedl, postavil se proti mně a tiše promluvil. 

„Neděláš mi to zrovna lehké. Vážně chci stát na tvé straně, taky tě mám rád." 

Dobře jsem věděla, že za tím ‚rád' mělo následovat nějaké ‚ale'. Nevyslovil ho, přesto tam viselo. Roztřásly se mi rty, usilovně jsem se snažila zadržet pláč. Jako pokaždé, i nyní si toho všiml. 

Náhle mě jemně objal, nedbal na naši předchozí hádku. „No tak, neměj strach. Určitě to vyřešíme, jsem si tím jistý. Dneska na to už nemysli, ano? Ani jeden z nás na to nebude myslet. Neměla bys chodit spát takhle rozrušená."