Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

35. kapitola

Emcee

Dokouřil jsem a začal skutečně i sekat nějaké dříví. Byla to příjemná práce, která mě bavila. Nevadilo mi, že to musím dělat jen jednou rukou, alespoň to bylo zajímavější. Za chvíli vyšel ven Radagast se svou dýmkou. 

"No ne, tak ty opravdu sekáš dříví. Myslel jsem si, že jen hledáš záminku k tomu si jít zakouřit," pověděl mi překvapeně, když ke mně došel. 

"Kouřil jsem, ale dřevo opravdu potřebujeme, tak sekám," přiznal jsem. 

Chvíli mě sledoval při práci a vyfukoval u toho obláčky kouře. "Jak se ti to s tím ramenem vlastně stalo, Emcee?" zeptal se mě. 

"Šli jsme přes most, přes ten jediný cestou na západ a na druhé straně stál u stromu neviditelný lučištník. Náraz šípu mě srazil na kolena, ale věděl jsem, že když tak zůstanu, zemřu. Nakonec jsme nepřítele doběhli a zabili. Liam se pak postaral o mé zranění," pousmál jsem se, "to bolelo víc než zásah šípem." 

Radagast uznale přikyvoval, zřejmě si to dokázal představit. "No a jak se ti líbilo v Roklince?" 

Chvíli jsem si formuloval, co mu na to chci říct a pak jsem pravdivě odpověděl: "Místo je to hezké, jen někteří žijí ze starých zvyků a mě neviděli rádi. Rozčilovalo mě to. Vlastně jsem většinu našeho pobytu tam byl naštvaný, tak to asi nedokážu dobře posoudit." 

Čaroděj znal to vypravování a tak nebylo třeba nic dále vysvětlovat. Už jsem měl docela dost dříví, ale zima se ke mně zatím nedostala, tak jsem pokračoval. 

"Proč jsi sem za mnou přišel, Radagaste?" 

Myslel jsem si, že musí mít nějaký důvod a ukázalo se, že jsem měl pravdu. 

"Elwing tě má moc ráda, trpaslíku, a já vím, že ty ji také. Dávej jí to prosím najevo, ona to potřebuje vidět, aby tomu věřila. Vím, že ses v tom dost zlepšil a jsem za to moc rád. Za celé tohle jsem moc rád," svěřil se mi. 

"Za co jsi moc rád?" zeptal jsem se, protože jsem úplně nepochopil, co všechno tím myslel. 

"Za vás dva, že jste spolu, ale samozřejmě také za Liama a třeba i to ptáče." 

Vypadal moc spokojeně, jak to takhle říkal, bylo příjemné slyšet, že se má takhle dobře. Odložil jsem sekeru a začal sbírat nasekaná polínka. Čaroděj mi pomohl a nesl plnou náruč jako já. Nechtělo se nám jít dvakrát, tak jsme raději měli plné ruce. 

U dveří jsme narazili na problém. Ani jeden z nás nemohl otevřít. Začali jsme tedy volat a otevřeli nám překvapení Liam a Elwing. Když viděli, o co jde, začali se smát. Složili jsme dříví u krbu a Radagast očividně neměl pobytu na čerstvém vzduchu dost. 

"Kdo by se se mnou chtěl jít projít?" 

Sice už jsem venku byl, ale souhlasil jsem.

Elwing

Ven se mi moc jít nechtělo, byla tam zima a vítr, ani s jedním jsem nebyla zrovna v přátelském vztahu. I přesto jsem se rozhodla jít také. Vypadalo to, že všichni ostatní mají z procházky radost, nebyl důvod jim kazit společnost. Navíc jsem tak mohla strávit nějaký čas s trpaslíkem. Na procházce přece nemůže jen tak někam odejít nebo zmizet. Alespoň jsem v to doufala. 

Opět jsem na sebe navlíkla co největší množství oblečení, budu muset vydržet delší dobu v chladu. V nejhorším se vždycky mohu vrátit zpátky domů. Než jsme všichni vyšli ven, přiletěl ke mně Gale. Chtěl jít s námi. Měla jsem z toho obrovskou radost, protože to bylo poprvé, co chtěl dobrovolně letět dál než před pařez. Hned jsem jej také podpořila, aby neztratil odvahu. Seděl mi na rameni a dělal mi společníka.