Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

28. kapitola

Elwing

K mé velké úlevě přátelé netrvali na dalším dlouhém pochodu. Byla jsem úplně vyčerpaná. Dokonce mě nechali spát celou noc. Zabalila jsem se do své deky, oblečená do všech vrstev oblečení, abych neprochladla. Měla jsem v plánu ještě popřát dobrou noc, ale nepovedlo se. Téměř ihned jsem usnula. 

Několikrát jsem se vzbudila kvůli nečekanému zvuku poblíž nebo kvůli nevysvětlitelnému pocitu nebezpečí. Ráno jsem vstala brzy. Vážně jsem se snažila ještě usnout, ale v mysli jsem měla mnoho děsuplných vzpomínek. 

Zůstala jsem v dece a zvedla jsem se do sedu. O kus dál ode mě leželi také Liam a Emcee. Udržovali dostatečný rozestup, kdyby někdo zaútočil. Zaslechla jsem kroky. Zpoza několika stromů vyšel čaroděj. 

Se starostlivým výrazem v obličeji přišel až ke mně, potom se šeptem zeptal: „Elwing, jsi v pořádku? Vstáváš brzo." 

Pokusila jsem se o úsměv. „Neboj se, jenom už nemůžu dál spát. Mám pocit, že mi každou chvíli praskne hlava." 

Ohlédl se po dvou spících postavách a sedl si proti mně. „Vážně mě mrzí, co se ti stalo. Měl jsem tam být s tebou." 

Zmohla jsem se jen na kroucení hlavou. Vzal moji ruku do své, aby si prohlédl nejnovější poranění na mém předloktí. 

„Nech si to všechno pro jistotu zkontrolovat od Liama, ano?" Povzdechl si. „Určitě o tom nebudeš chtít mluvit a chápu to, ale stejně se zeptám. Udělali ti i něco jiného? Našli jsme tvoji noční košili a..." 

Nenechala jsem ho pokračovat. Už jenom tahle připomínka mě bolela. Položila jsem mu dlaň na paži. „Ne, nic takového se nestalo." 

Pokýval hlavou. „To jsem opravdu moc rád." 

Ztěžka se zvedl a vracel se na své hlídkovací místo. Ještě chvíli jsem se snažila na všechno zapomenout. Pak jsem to vzdala. Místo toho jsem se zvedla a dala se do přípravy snídaně. Když se ostatní vzbudili, rovnou jsme se všichni najedli. 

Liam mě za jídlo chválil s takovou vervou, až nám všem bylo jasné, že kvůli mně přehrává. Nevadilo mi to. Ráda jsem slyšela jeho vlídná slova. 

Po zabalení zbytku věcí jsme se vydali na cestu. Všichni byli nesmírně hodní, nenechali mě nést žádné věci, všechno pobrali sami. Já měla na starost stále jen své dva silmarily. Po prvních mílích chůze jsme se postupně rozpovídali. Nechala jsem si vyprávět vše, co se dělo v Roklince. Měla jsem radost, že se viděli s Lexie, a s pochopením jsem poslouchala jejich otrávení z čekání na Tári. Dokonce jsem se zasmála jednomu Liamovu vtipu. 

Reagoval na to roztomilým: „No né, ty se směješ." Načež mi položil paži kolem ramen. „Tak rád tě zase vidím, Elwing." 

Nemohla jsem si pomoct a dál jsem se usmívala. Už jsem zapomněla, jak krásný je pocit štěstí. Po mém druhém boku se objevil Emcee. 

„To ona byla jenom milá, Liame," zažertoval na účet svého přítele. 

Znovu jsem se zasmála. Ti dva mi skutečně scházeli.

Emcee

Cestování s Elwing bylo o mnoho příjemnější. Od oběda jsme si často povídali, až jsme téměř přehlédli nebezpečí. Upozornil nás na něj Liam, skutečně měl dobré oči. 

Daleko před námi se procházela trojice informátorů. Možná se teď raději spojili do větších skupin, když jsme lupiče zabili. Je možné, že někdo z nich střet viděl nebo alespoň slyšel, a tak věděli, že teď cestujeme ve čtyřech. Těmto se nám naštěstí podařilo vyhnout, ale začali jsme být mnohem opatrnější. 

Až teď jsem se dozvěděl, co má Elwing vyřezaného na předloktí a dost mě to rozčílilo. 

"To nemůžeme udělat nic proti jizvě? Liame? Masti? Radagaste? Nějaká kouzla třeba?" 

Liam zakroutil hlavou. "Masti mám, pouze se to po nich zahojí rychle a jizvy nebudou tak výrazné, ale zcela jistě vidět stále budou." 

Pohlédl jsem tedy na mága. 

"Jizvy jsou od toho, aby zůstaly. Jsou vzpomínky na minulé časy, i když nehezké. O jizvy stojí málokdo a o takovéhle nikdo, ale mají svůj význam. Když člověk ví, jak špatně se dříve měl, může ocenit, jak dobře se má nyní." 

S těmito vysvětleními jsem spokojený nebyl, ale viděl jsem, že jinak u nich neuspěji. Já sám jsem s tím neuměl dělat nic, a tak jsem to musel nechat jen na Liamových bylinkách. 

Šli jsme pomalu a až později odpoledne se dostali opět do lesa. Nevadilo mi pomalé tempo, sám jsem cítil únavu z předešlých dnů, ale zvyšovalo to nebezpečí, v jakém jsme byli. Těšil jsem se do pařezu na to, že budeme mít chvíli klid a čas na sebe, ale nebyl jsem si tak úplně jist, jestli na to opravdu dojde. 

Chtěl jsem se Radagasta zeptat, co bude dál, ale raději jsem si to rozmyslel. Nechtěl jsem být zklamán jeho odpovědí. 

Zima byla večer opravdu veliká, ale oheň jsme si dopřát nemohli. Pokud teď chodili nepřátelé po čtyřech a více, znamenalo to pro nás velké nebezpečí. Než jsme šli spát, vyndali jsme lembas a zásoby, co jsme sebrali lupičům, kteří je předtím sebrali nám, a společně jsme pojedli. Působilo to skoro jako nějaká rodinná večeře.