Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

3. kapitola

Elwing

Stejně jako předchozí ráno i dnes jsem byla probuzena zvukem dveří. Škrábaly na něj Bronovy tlapky. Dlouze jsem se protáhla. Škrábání nepřestávalo, tak jsem hlasitě zavolala. 

"Už vstávám, dej mi chviličku." 

Zdálo se, že vlk pochopil. Oblékla jsem se, znovu se protáhla s pořádným zívnutím a vyšla jsem ven. Mí společníci na mě čekali v jídelní části pařezu. Radagast již zřejmě odešel za Bergalem. Na nic jsem nečekala, oba dva jsem nakrmila a sama si šla uvařit čaj. Dnešní den bude dlouhý a náročný. 

Po snídani jsem v rychlosti posbírala vše potřebné, abych se mohla vydat na první ranní obchůzku. Bron šel za mnou jako můj stín. Dalších několik hodin probíhalo podobně jako včera. S některými úkony mi pomohl Sebastian, za což jsem mu byla opravdu vděčná. Společně jsme také připravili oběd pro mě. V tichosti jsem si jej snědla. 

Bylo zvláštní být úplně sama. Dlouhou dobu už neznám samotu, vždy je se mnou alespoň jeden z přátel. Nebo je někde poblíž. Z náhlého popudu jsem se dala do sepisování dopisu pro trpaslíka. Vypověděla jsem mu všechny události dneška i včerejška. Pozdravovala jsem Liama a vyjádřila, jak moc se mi po nich obou stýská. Jakmile jsem doplnila svůj podpis, všimla jsem si dvou vlčích očí, jež se na mě upíraly. 

"Chtěl bys jít na další procházku?" ptala jsem se s úsměvem. 

Odpovědí mi bylo vrtění ocasu. Domluvili jsme se na odeslání mého vzkazu a následné obchůzce. Tak jsme také udělali. Zbytek dne byl klidný. Vyrobila jsem novou várku bylinného sirupu. Myslela jsem na místa, kudy teď asi prochází Emcee. Snad se vrátí co nejdříve. 

Začínalo se stmívat, ale Radagast se stále neobjevil. Nic jsem si z toho nedělala, enti nebyli právě rychlí tvorové. Jistě se spolu zdrželi. Tu noc jsem nechala pootevřené dveře do pokoje. Kdyby chtěl Bron nebo Sebastian přijít, měli tu možnost.

Emcee

Dnes jsme se měli konečně odpojit od lesa a vydat se na západ směrem k řece a mostu přes ni. Měli jsme nepřesnou představu o tom, kde se nacházíme a orientovali jsme se pouze podle slunce a Liamovy mapy, kterou pochopitelně měl s sebou. 

Dohodli jsme se, že ulovíme první zvíře, které uvidíme, dáme si ho k obědu a pak vyrazíme na západ. Bude to náš poslední pořádný oběd. Nečekali jsme dlouho a skutečně potkali drobnou srnu. To bylo výborné, znamenalo to, že si můžeme dát nějaké maso stranou, vyudit ho a vzít si ho s sebou na cestu. To nás pochopitelně hodně zdrželo, ale shodli jsme se, že nám to za to stojí. S prázdným žaludkem by se nám šlo daleko hůř. 

"To maso už vypadá docela dobře, co myslíš?" zeptal se mě Liam a podrobně zkoumal kousky udící se zvěřiny. 

"Ukaž, podívám se." Vzal jsem kus opatrně do ruky, prohlédl ze všech stran, promačkal, očichal a nakonec ochutnal. "Jo, to by šlo. Budeme to muset sníst nejpozději pozítří, protože to není úplně dokonalé, ale to nám naprosto postačí. Stejně si myslím, že k řece dojdeme tak za dva dny a tam se můžeme pokusit chytit nějakou tu rybu. Dál na západě už to bude problém. Maso horských koz není úplně z nejlepších." 

Liam přikyvoval a aby vyvážil mé vševědoucí poznámky, sám jednu utrousil: "V těchto končinách jich mnoho nežije. Řekl bych, že až nějakou uvidíme, budeme dost rádi, a na kvalitu jídla si ani nevzpomeneme, když už nějaké bude." 

Tohle jsem nevěděl a dělalo mi to trochu starosti. Co budeme jíst, když ne maso? Mnoho jedlých bylin a rostlin ve vyšších horách asi nenajdeme a já bez pořádných pravidelných jídel budu dost mrzutý. Chudák Liam. 

"A navíc, když nějakou potkáme, jak přesně ji ulovíme? Vždyť po skalách nás všude uvidí první a rozhodně nám uteče. Četl jsem o tom, jak dokonale dokážou 'šplhat'. Některé zdolají kopce, které jsou téměř kolmé." 

Jeho pesimistické řeči mi začínaly trochu vadit. "Nějak ji dostaneme, neboj," zabručel jsem. 

Bylo to dlouhé odpoledne. Cesta mezi lesem a řekou byla tak nudná, jak jsem si myslel. Země tu byla bez stromů, s malými kopci zarostlými trávou. Na takových otevřených místech se mi nechtělo tábořit, a tak jsme až za tmy konečně objevili skupinu kamenů, která nám nabízela nějaký kryt. 

Ulehl jsem jako první a když už jsem se téměř ponořil do krajiny snů, probudil mě pleskot křídel. Přišel dopis od Elwing. Vypadá to, že má v pařezu skutečně napilno. Určitě se tam naučí mnoho nového. Ráno jí musím odepsat. Sroloval jsem papír a uložil ho do svých věcí. Opět jsem si lehnul a přemýšlel, jak se asi má Bron.

Elwing

Druhý den od Radagastova odchodu byl podobně pracovní jako ten první. Některé věci nebylo třeba dělat znovu po tak krátké době, proto šlo všechno poněkud volnějším tempem. Byliny ani květiny nepotřebovaly zalívat a většina podestýlek taktéž vydržela noc čistá. 

Volný čas jsme všichni využili k obyčejnému lenošení. Kolem oběda nám přímo před pařez svítilo podzimní slunce. Obědvali jsme tedy venku. Dlouho jsme tam ovšem stejně nevydrželi, zima byla příliš vlezlá. 

Odpolední pochůzka po lese byla o něco zajímavější. V jedné z tmavších částí lesa se totiž od rána držela jinovatka. A uprostřed toho chladného jehličí sedělo úplně promrzlé ptáčátko. Objevil ho Bron, načež mě vysokým zavytím přivolal. 

Ptáček byl tak ztuhlý, že se ani nehnul. Nevydal ani hlásku, jen tam tak seděl. Vzali jsme jej s sebou domů. Tam jsme se o něj s péčí postarali, až nakonec usnul zabalený do kousíčku vlněné deky. 

A tak jsme získali nového malého společníčka.

Emcee

Když jsme se uprostřed noci střídali, upozornil mě Liam na světlo kdesi daleko poblíž okraje lesa. Dlouho jsem mžoural do temnoty, než jsem mohl spolehlivě potvrdit, že vidím, co on. Podle matného poblikávání nebylo pochyb, že se jedná o světlo ohně. 

Divil jsem se, že úředník něco takového zpozoroval. V duchu jsem se mu omluvil, protože jsem jeho hlídky nebral nikdy příliš vážně, nevěřil jsem totiž jeho lidským smyslům. V tomto případě však dost možná předčily jeho oči ty mé. 

Světlo zůstalo přítomné ve stejné intenzitě celou noc. Snažil jsem se neupínat k němu veškerou svou pozornost, jako mě to učila Elwing, měl bych zůstat pozorný i ke zbytku krajiny. 

Po svítání se mi světlo ztratilo. Vzbudil jsem Liama docela pozdě, čekal jsem totiž, jestli se někdo vydá naším směrem. Přes otevřenou krajinu by byl dobře vidět. Žádné body se k nám ale neblížily, tak jsme vyrazili, oba s divným pocitem v zádech 

Za dopolední pochod se nám les mnohokrát ztratil za horizont a pak se opět objevil. Vypadalo to, že světlo nemělo s námi nic společného, nikoho jsme totiž neviděli. 

K obědu jsme zakousli první kusy uzeného srnčího masa. Takto upravené mi snad chutnalo ještě víc. Liam se tvářil trochu nesvůj a mnoho toho nesnědl. Bylo mi jasné, že do večeře dostane stejně tak velký hlad, že sní i něco, co mu nechutná. Já se naopak musel krotit, aby do večeře a na zítra vůbec něco zbylo. 

Monotónní chůze přes nezajímavou krajinu už byla nudná i pro mě. Liam četl za cesty, tak s ním řeč nebyla. Dlouhá chvíle mi nabídla až příliš mnoho času na přemýšlení. Začala mi opět moc chybět Elwing a sám jsem se divil svým pocitům, jako kdyby se od té doby, co jsem jí vše řekl, ještě znásobily. 

Abych zahnal tyto myšlenky, vrátil jsem se zpět k nočnímu světlu a začínal být opět přesvědčený, že nás někdo sleduje. Když jsme se konečně zastavili na večeři, oba nás strašně bolely nohy z neustálé chůze do kopce a z kopce. Liam hladově hltal sušenou zvěřinu a já se jen skrytě usmíval. 

První hlídku jsem si vzal já a mé obavy se potvrdily. Několik kopců od nás, ale blíž než včera, blikalo rozeznatelné světlo ohně. Ve vzduchu jsem cítil velké vlhko, bylo téměř jisté, že ráno přijde mlha. To byla pro nás dobrá zpráva.