Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

15. kapitola

Emcee

Ráno jsme vstali časně, tak jak jsme na to byli zvyklí z cest. Tady nemusel být nikdo na hlídce, tak jsme se oba prospali podstatně déle než mimo bezpečné postele. 

Lexie se nás stále držela, přišla k nám hned po snídani a byla všude s námi. Vypadala, že má ze mě pořád trochu strach. To mi připadalo komické.

"Tak co jsi tu všechno dělala, když jsme byli pryč?" 

"Většinu času jsem byla na stráži u brány a když někdo zaútočil, pomáhala jsem je odrazit. Není to tak nebezpečné, jak to zní, většinou stojíme na nízkých hradbách a držíme je daleko pomocí kopí. Ptala jsem se, jak je možné, že ty zdi nepřelezou, když jsou tak nízké, ale prý je tam nějaká stará elfí magie. Moc tomu nerozumím, ale funguje to, sama jsem to viděla. Jednou se pokusili hradby zdolat. Potřebovali k tomu jen pár metrů dlouhý žebřík, ale když se dostal ten mizera nahoru, něco ho odmrštilo pryč z Roklinky takovou silou, že už si netroufli to nikdy zkoušet." 

Rozhlédl jsem se kolem sebe. I odtud jsem mohl vidět některé části městských hradeb. Vypadaly směšně oproti těm lidským nebo snad trpasličím. 

"Úžasné," řekl jsem si sám pro sebe. 

"Co jsi říkal?" otočil se ke mně Liam vprostřed jejich rozhovoru. 

"Nic, to bylo jen pro sebe." 

Stále jsem si myslel, že mít vysoké hradby je lepší než mít ty magické, věřím jim víc. Všimli jsme si, že za námi běží posel. Počkali jsme na něj. 

"Mám tu dopis pro Liama s Emceem. Jste to vy?" 

Pozvedl jsem obočí. "To ti nedali nějaké popisy, než jsi se za námi rozběhl?" 

"No, dali, ale..." 

"A myslíš si, že tady najdeš nějakou jinou dvojici jako jsme my?" 

"Víte, stačilo říci ano." 

Natáhl jsem ruku pro dopis, neochotně mi jej podal a odběhl. "Stačilo nepokládat zbytečné otázky," řekl jsem pro sebe. 

Liam si nahlas povzdechl. "Emcee, nemusíš tu se všemi špatně vycházet, jen proto, že jsi trpaslík, oni..." 

Neposlouchal jsem ho, přečetl jsem si, co stálo v dopise. 

"Jak se dostaneme za Tári?" skočil jsem úředníkovi nejspíš do řeči, ale to nebylo důležité. Chvíli byli zticha, a tak jsem tázavě pohlédl na Lexie: "Hm?" 

"No, jak jsem říkala, má toho dost, kvůli útokům a tak, museli byste se nahlásit a čekat, až na vás dojde řada..." 

"Nenene, jdeme hned, kde má kancelář nebo něco... Kde je, prostě?!" 

Liam se mě snažil uklidnit: "Co se děje, Emcee, co je v tom dopise?" 

Beze slova jsem mu ho podal. 

"Tak kde ji najdeme? Nemáme čas!" 

Lexie začala vypadat bezradně a hledala pomoc u Liama. Ten právě dočetl dopis. 

"Má pravdu, Lexie, jdeme hned. Ukaž nám cestu." 

Bezmocně rozhodila rukama a vzala nás k její pomocnici. 

"Ale paní Tári tu dnes není, vrátí se zítra, ale i tak bude mít plné ruce práce, domluvím vám schůzku." 

Začala listovat v záznamníku a když se dostala na příští týden, už jsem to nevydržel. Za svůj výlev jsem byl přáteli vykázán z místnosti. Dostali mě ven jen za příslib, že to vyřídí k našemu obrazu. Vrátili se za pár minut.