Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

13. kapitola

Emcee

Má hlava už se zlepšila. Stále jsem nemohl dělat prudké pohyby a podle Liama to mohlo tak zůstat i týden po úrazu. Během chůze mi prozradil, že dostat takovou ránu člověk, pravděpodobně bude týden ležet v takovém stavu jako já první den. Potěšilo mě, že mě zachránila má pevná trpasličí lebka. Ta lidská by prý mohla i prasknout, a to by byla má smrt. 

Tuhosti našich hlav nejspíš vděčíme rokům práce v dolech. Kdyby měl horník zemřít nebo padnout na lůžko pokaždé, když mu spadne kámen na hlavu, nestačili bychom se tak rychle rodit. I tak jsme ale v dolech většinou používali helmy a já si teď nadával, že nás nenapadlo je vzít s sebou. Ne, že bych snad počítal s tím, že mě někdo omráčí, ale mohla by nás zachránit, kdybychom spadli při horolezení. Co jsou nám pak platné výztuže na kolenou a loktech, když nemáme nic na hlavě. 

Liam souhlasil, že je to problém, ale na zpáteční cestu už nejspíš žádné neseženeme. V Roklince budou stejně jen na elfské hlavy a ty nám nebudou nic platné. 

Čekalo nás již jen dopolední cestování lesem. Probíhalo to ve zvláštním klidu, ale podivně klesala teplota. Šli jsme pomalu, abych neupadl a aby Liam nenamáhal nohu. Lesem se kráčelo lehce, i přes sněhem pokryté kořeny. Někdy brzy odpoledne, těsně po vydatném obědě, jsme vykročili na vrchol kopce, který značil zároveň i konec lesa. Pára nám šla od pusy a ruce jsme si hřáli v podpaží. 

Ihned jsme se přikrčili, když jsme viděli bránu do elfského útočiště. Hromadily se tam desítky ledových mágů, ve stanech za nimi jich mohlo být i více. Ti v zadních liniích měli ruce vysoko zdvižené a z rukou jim tryskaly proudy bílo šedé hmoty, která se nad městem a okolím usazovala jako mrak ze kterého sněžilo. Ti vpředu se snažili zničit bránu. Proto ten podivný chlad. 

Liam mi o tomto vyprávěl, ale teprve až teď jsem byl schopen si to představit. Vypadali mocně, až to nahánělo strach. Normálně mi připadalo jejich vzezření spíše směšné a působili slabě, ale když jsem jich viděl tolik pohromadě ovládat živly, šel mi z toho mráz po zádech. 

"Co teď?" zeptal se Liam. 

"Tohle," ukázal jsem na bránu, "bude jediný vchod do Roklinky, řekl bych." 

Liam přikývl. Sami tudy Roklinku opustili. 

"Počkáme, až přestanou s útokem, někdy musí. A pak proklouzneme dovnitř." 

Čekali jsme na kopci celý zbytek dne a půlku noci, než k tomu došlo.

Elwing

Netušila jsem, kolik od onoho krutého probuzení uplynulo dní. Po krátké chvíli, kdy jsem měla poměrně jasnou mysl, mě schvátila vysoká horečka. Svět se se mnou točil takovým způsobem, že jsem se občas vší silou přidržovala podlahy okolo sebe, ačkoliv jsem ležela na zemi. Vyděsilo mě, když jsem viděla, jak hluboké rýhy do dřeva dokázaly vytvořit mé nehty. Většinu toho času jsem naštěstí prospala. 

Pro naše dva ošetřovatele jsem musela být obrovskou přítěží. Během dne jsem křičela bolestí, jak se mi vracel cit do zmrzlých končetin, a během noci jsem se budila s pláčem. Horší noční můry jsem v životě neměla. Nezdálo se mi jen o Bronovi, hlavou mi proudily děsuplné představy plné krve a mrtvých lidí. Několikrát jsem před sebou viděla Liama rozřezaného na kousky, Emcee býval na dně zeleného jezera a Radagast mi přímo před očima mizel, až z něj zůstala jen bílá mlha. Každý z těch snů se zdál být skutečným. Tolik jsem se bála. Vlastní pláč mě občas probouzel. Sebastian mě pak donutil vypít jakýsi roztok, po kterém jsem se na chviličku znovu uklidnila.

Ztratila jsem pojem o čase i o prostoru. Trvalo to hodně dlouho, než přišlo dalších pár minut, kdy jsem byla schopná normálně mluvit a hýbat se. Sebastian zrovna odcházel směrem ke krbu, se mnou zůstával Gale. Přinesl mi studený obklad na čelo, horečka se mě nechtěla pustit. Liam by jistě řekl, že mi tělo dává najevo svoji usilovnou snahu o uzdravení. 

Z toho věčného ležení mě rozbolela hlava. Chtěla jsem se alespoň malinko protáhnout. Snad to mým svalům neublíží. O malý kousek jsem se posunula po podlaze. Když bylo jisté, že neomdlím nebo že mi třeba neupadne ruka, posouvala jsem se dál. Bylo to jen pár pohybů a já se cítila jako po celodenním sekání dříví. Vzdala jsem tedy jakoukoliv další aktivitu a lehla jsem si zpátky na zem. Gale se na mě zblízka díval. 

„Jak je na tom Bron?" ptala jsem se tiše. 

Ptáček ze sebe vydal jen jeden dlouhý hluboký tón. Zacítila jsem první slzy v očích. 

„Ale žije, že ano? Nemohl nás přece opustit." 

Spolu s Galovým kývnutím ze mě spadl ten největší strach. 

„Už se probudil?" 

Znovu ten hluboký tón. Srdce se mi rozbušilo rychleji. Zabořila jsem obličej do polštáře a dala se do dalšího usedavého pláče. Nezaslouží si takhle trpět, kdybych ho jen našla dřív... Kdybych se zamyslela nad tím, že se ještě nevrátil domů... 

Slzy brzy promočily celý polštář, ale bylo mi to jedno. Spolu se vzlykáním se mé tělo nekontrolovatelně otřásalo. Schoulila jsem se pod dekou, abych se alespoň na chvilku schovala před tím příšerným světem. 

Zaslechla jsem, jak si kdesi vedle mě povídají mí dva přátelé. Nechtěla jsem, aby se na mě dívali. Nechtěla jsem, aby o mě mluvili. Zvířecí zvuky ovšem neustávaly, naopak, zdálo se, že se přibližují. Cítila jsem v sobě obrovský tlak. Snažila jsem se jej přemoci, rukama jsem objímala svůj trup a pevně jsem se držela. Pak se však Sebastian rozhodl podívat, jestli jsem v pořádku. 

„Jděte pryč!" vykřikla jsem, „nechte mě být!" 

Následující ticho přerušoval opravdu už pouze můj pláč. Oba dva se potichu vytratili kamsi mimo můj pohled. Okamžitě mě mrzelo, že jsem na ně byla tak zlá. Co se to se mnou pořád děje?

Chvilky o samotě jsem využila. V náhlém popudu jsem se posouvala blíž k ohni a blíž k Bronovi. Jakmile jsem se dostala těsně k jeho oslabenému tělu, zastavila jsem se. Dívala jsem se na něj s tváří zkřivenou bolestí. Srst měl nyní poměrně čistou, nejspíš Sebastianova práce. Kdyby nebylo všech obvazů a šrámů, mohl vypadat, jako že jen spí. 

Jednu ze zadních nohou měl přivázanou ke kusu rovného polena, asi zlomenina. Ucho měl pořád děravé, to bude jedna z věcí, která mu zůstane již navždycky. Kéž by to byla ta jediná. 

Znovu jsem ucítila, jak mi slzy tečou po tvářích. Vlkův hrudník se sotva zdvihal, dech měl tak mělký. Jemně jsem se dotkla jeho čumáku. Byl horký, stejně jako mé čelo. 

„Bojuj, Brone. Prosím." 

Kdyby tu byl Liam, věděl by, jak mu pomoci. A kdyby tu byl Emcee, mohl by u něj zůstat a hlídat ho. Měl by tu společnost. Vždyť oni ani neví, jak zle na tom je. Neví, že může každou chviličkou prohrát svůj boj. S námahou jsem se natáhla na nízký stolek mezi křesly. Nahmatala jsem kus papíru a brk. Je načase jim tuto smutnou novinu sdělit. Mohou na svého přítele alespoň myslet. V dobré vůli jsem se dala do psaní prvních vět.

„Drahý Emcee, drahý Liame, stalo se něco opravdu strašného. Bohužel pro vás mám zlou zprávu, ale myslím si, že máte právo ji znát. Bron byl před několika dny napaden v lese. Bojím se, že to nezvládne. Tak dlouho už o sobě neví, vlastně netuším, kolik dní to je. Sama trpím vysokou horečkou, z noci, kdy jsem jej hledala. Mám takový strach. Nevím, co si bez něj počnu. Cítím se tu tak sama a bezmocná. Nemůžu mu nijak pomoct. Prosím, pospěšte si se svou misí. Mám vás oba tolik ráda. Právě teď mi tu chybíte nejvíc."

Většinu zapsaných slov rozmazaly mé slzy. Neměla jsem sílu dál pokračovat. Bylo mi smutno a chtěla jsem jen spát. Odložila jsem vzkaz o kus dál a se znovu zamotanou hlavou si lehla na promočený polštář. Stihla jsem ještě chytit Bronovu tlapu, než jsem upadla do vyčerpaného bezvědomí. 

Nemohla jsem tak vidět, co se stalo po chviličce. Gale můj dopis vzal a odnesl jednomu z orlů v přístěnku. Celé to uplakané dílo bylo brzy na cestě k adresátům.